Secrets of Bloodline

Kapitola 29

Od Damonova odjezdu uplynuly dva dny, které jsem strávila převážně s matkou, občas i v přítomnosti Rebeky, která nezapomněla prohodit několik otravných poznámek. Seděla jsem na lavičce uprostřed náměstí a čekala na Bonnie, která mě měla doprovodit na nákupy. Potřebovala jsem se trochu odreagovat a hlavně jí vylíčit, co se mi zdálo předešlou noc. Normálně bych to pověděla Caroline, ale nechtěla jsem jí to volat po telefonu. A Bonnie je hned po Caroline moje jediná blízká kamarádka.

„Promiň," ozvalo se za mnou.

„Trochu jsem se zapomněla, ale teď už jsem celá tvoje," řekla s úsměvem a přisedla si ke mně.

„Páni, Eleno, nevypadáš moc optimisticky," řekla ustaraně.

„Je to kvůli tomu, o čem jsi mluvila včera?" zeptala se.

„Kdyby jen to," opověděla jsem.

„Chápu," povzdychla si. „Tohle chce kafe!" vyskočila na nohy a s trochou námahy mě zvedla z lavičky. Je neuvěřitelné, jak jsem teď byla velká a těžká. Ale už jen necelé tři měsíce a vrátím se ke své původní váze. Doufám.

Došly jsme do kavárny, kde nám Bonnie objednala dvě velké kávy. Moje byla bohužel bez kofeinu.

„Tak povídej," posadila se naproti mně.

„No, kde jen začít," bylo toho tolik, že jsem nevěděla co dřív.

„Naposledy jsi mluvila o tom, že se tvoje matka chovala zvláštně u té Damonovi večeře," řekla Bonnie a usrkla si kávy, kterou nám mezitím donesla servírka.

„Rozhodně se chovala neobvykle, pořád mlčela a upřeně sledovala Klause, jako kdyby ho snad znala. Teda myslím víc, než ho zná teď," Bonnie se zvláštně zamračila.

„Celou noc jsem o tom přemýšlela a včera se mi o něm dokonce zdálo,"

„Cože?" Bonnie se udivila.

„No, co se divíš, ostatně není to poprvé," zavdala jsem si velký doušek kávy a pokračovala.

„Říkala ti Caroline, co se mi tehdy zdálo?"

„No, zmiňovala se o tom, že se ti zdálo o jejím milovaném," odpověděla Bonnie sarkasticky.

„Tak už to konečně vyklop, co se ti zdálo tentokrát,?" zavrtěla se na židli.

„No, pamatuju si, že jsem běžela lesem, abych si trochu pročistila hlavu. Zastavila jsem uprostřed mýtiny, abych se vydýchala. Když v tom ... „křup!", ozvalo se z houští. Otočila jsem se za zvukem. Mezi houštím se objevily dvě velké žluté oči. Pomalu jsem couvala ve snaze dostat se od vlka co nejdál."

„Cože?? Vlk??" přerušila mě Bonnie.

„Ano, byl to vlk, tedy alespoň podle čichu to na vlka vypadalo. Žluté oči se pohybovaly pomalu tmou. Nehybně jsem tam stála přikrčená a čekala, co se bude dít. Ovšem to co se stalo, mě naprosto vyvedlo z míry," upila jsem trochu z hrnku, protože mi nezvykle rychle vyschlo v krku.

„Ony totiž ty žluté oči z ničeho nic zmizely, ale vzápětí se zase objevily, tentokrát ovšem asi ve výšce zhruba metr osmdesát. Došlo mi, že jde o vlka, který se přímo před mýma očima přeměnil v člověka. Podle siluety jsem poznala, že jde o mužskou postavu. Pomalu jsem se postavila a muž ve stínu promluvil. Naprosto mě to vyvedlo z míry. Ten hlas jsem hned poznala. A když vykročil ze stínu, tak se mi to potvrdilo. Byl to Klaus."

„Takže ti ten sen řekl, že Klaus je vlkodlak," zašeptala Bonnie.

„Nejet to, vzpomeň si, co se mi zdálo posledně," přisunula jsem se blíž k ní.