Secrets of Bloodline

Kapitola 20

„Damone... to je... dokonalý. Já nevím jak ti poděkovat." Vysoukala jsem ze sebe a všimla si, že mi začaly téct slzy. Pitomé hormony.

„Ale už si mi dal ten deník a teď tohle."

„Nic to není. Navíc co je moje je teď i tvoje ne?" usmál se „Chceš ho pomoct nasadit?"

„Caroline tě zabije, jestli mi zničíš účes."

„Stejně bych ti ho zničil později." Jen jsem pokrčila rameny, otočila se a rozhlédla se kolem, jestli někde není Car. Ale nenašla jsem ji a tak jsem si oddychla, ale pak jsem koutkem oka zaregistrovala někoho, koho bych tu nečekala. Tam vzadu u stromu stál Isaac a díval se na mě.

„A je to." Vyrušila mě z přemýšlení Damonova slova, všimla jsem si, že už mi medailon spočívá na krku hned vedle mámina... pak to budu muset nějak vyřešit, aby to nevypadalo tak divně, ale teď jsem potřebovala dořešit jiný problém.

„Děkuju. Nevadilo by ti, kdybych na chvilku zmizela?" řekla jsem už čelem k němu.

„Jo, v pohodě. Ale vrať se na tanec." Zatvářil se zmateně, ale hned nasadil úsměv.

„Slibuju." Líbla jsem ho na tvář a zamířila do domu, ale jakmile jsem byla u vchodu, rychlostí blesku jsem se přesunula za Isaacem.

„Co tady děláš?" šeptla jsem zlostně hned, jak jsem se ocitla u něho.

„Co by, přišel jsem na svatbu své přítelkyně, která si vzala toho největšího kreténa na světě."

„Nemáš tu co dělat."

„Jo, vím, že si mi neposlala pozvánku. Tak nějak jsem doufal, že to bylo proto, že si ho ve skutečnosti vzít nechceš, ale ty sis ho vzala. Proč proboha?"

„Nenapadlo tě, že ho třeba miluju?" ta slova mi vylétla z pusy bez přemýšlení. Ani jsem si nebyla jistá, jestli jsem to myslela vážně nebo ho chtěla jen donutit, aby odešel.

„Máš pravdu, to mě vážně nenapadlo. Před měsícem jsi ho nenáviděla. A teď tvrdíš, že ho miluješ? Ne, tohle ti nevěřím." Upřeně se mi díval do očí a asi čekal, že se mu vrhnu kolem krku a řeknu, že nemiluju. Jenže nemůžu mu to říct, to by všechno zkazilo. Navíc, jsem si už nebyla jistá tím, že k němu nic necítím. Tenhle rozhovor mi motal hlavu, začala jsem si hrát s medailonkem.

„Co to je?" zeptal se Isaac, když zaletěl očima k mému krku.

„Dárek od Damona jsou tam naše fotky." Už jsem se chystala medailonek otevřít, ale nakonec jsem se zarazila. Jakkoliv jsem chtěla, aby Isaac odešel, tohle jsem mu ukázat nemohla.

„Nemyslím tenhle kýč, myslím tohle." Řekl a ukázal na mamčin medailonek.

„Ten byl matčin, dala mi ho."

„Už jsem ho viděl. Na portrétu mé babičky. Určitě je to on." Tvářil se zmateně, ale já byla zmatenější. Nechápala jsem, co říká.

„Pleteš se, patřil mé matce."

„Eleno, ten medailon jako by z oka vypadl tomu na portrétu. Musí to být ten samý."

„To není možné, něco si namlouváš. Musím jít, Damon na mě čeká." Řekla jsem ve snaze rozhovor konečně ukončit. Ale stejně jako já byl dost rychlý a chytil mě za ruku. Na nějaký medailon hned zapomněl.

„Ty to myslíš vážně?"

„Co?" opravdu jsem nechápala, co se mi snaží říct.

„Ty s ním vážně chceš žít?

„Nechápu, proč tě tohle všechno zajímá. Rozešla jsem se s tebou a jsem vdaná. Už si nemáme co říct. A do mého života ti vůbec nic není."

„Co to s tebou je? Tohle nejsi ty."

„Myslím, že bys měl pustit moji manželku a jít si léčit svoji depresi jinam." Ozval se za mnou zničehonic Damon.

„Nemyslíš si, že to záleží na Eleně?" zeptal se Isaac se zjevným opovržením.

„Řekl bych, že má stejný názor. Takže ve tvém zájmu bych jí pustil, než se dezertem stane vlk s kmínem."

„Fajn." Procedil skrz zuby a pustil mě.

„Nebudeš s ním šťastná." Řekl ke mně a šel pryč,

„Jsem si jistá, že budu." Křikla jsem za ním a věděla jsem, že to je pravda. Budu s Damonem šťastná. S Isaacem bych nejspíš být šťastná nikdy nemohla kvůli všem těm zákonům.

„Měli bychom jít. Za chvíli začne hrát hudba a neměli bychom přijít pozdě." Jen jsem se usmála a chytla se ho.

O chvíli později už jsme zbyli v altánku a tančili. Po chvíli se k nám začali přidávat i další lidé. Viděla jsem Caroline a Niklause, z kterého jsem pořád měla dost špatný pocit. Mámu s tátou, Rebekhu s Mattem a kupodivu i Jeremyho. Čekala bych, že bude tancovat s Maliou, ale tu jsem zahlédla opodál s Enzem. Jeremy tancoval s někým, koho jsem vůbec neznala. Také jsem viděla Stefana, Elijaha a Kola. Dokonce jsem rozeznala i pár dalších tváří... ale pravda je, že jsem většinu hostů neznala a to tohle byla má svatba. Začala jsem se zase soustředit na Damona.

„Nepozvala jsem ho. Neměl tu být." Zašeptala jsem.

„Eleno, to je v pořádku. Jenom žárlí, není to tvoje vina. Ale mám otázku." Zatvářil se šibalsky.

„Jakou?"

„Vážně mě miluješ?"

„Tys poslouchal?" zeptala jsem se šokovaně.

„Chtěl jsem zjistit, jestli k němu ještě něco cítíš."

„Tys věděl, že jsem s ní chodila?"

„Eleno, miluju tě už nějakou tu dobu. Jistě, že jsem to věděl. I o tom co jste na mě s Car ušily. A i o tom hledání v archivu, Enzo byl naštvaný, že si pozvala na ples někoho jiného, tak mi to vyklopil." Zírala jsem na něj s otevřenou pusou a uvědomila si, že jsme přestali tancovat. Pobídla jsem ho, aby šel se mnou a vydala se pryč z „tanečního parketu" všichni už byly stejně zaměstnány sebou.

„Proč jsi něco neudělal? Mohl jsi mě zničit, mohl jsi zničit Isaaca."

„Asi jsem mohl. Ale proč bych měl ničit život někomu, koho miluju? I když ten domluvený sňatek za tvými zády byl asi trochu podraz, ale přeci jen jsem byl trochu vytočenej.

„Kdybych dneska řekla ne, co bys udělal?"

„V téhle situaci bych o tebe, o vás bojoval. Kdyby byla situace jiná, nevím, co bych udělal. Rád bych věřil, že bych se s tím smířil a nechal tě žít tvůj život, ale popravdě nevím. Pravděpodobnější je, že bych udělal nějakou pitomost." Nemohla jsem tomu uvěřit. Damon, mi tady v podstatě vyléval své srdce, což bylo neuvěřitelné. Nedávno bych řekla, že ani žádné nemá. A teď... nebyla jsem si jistá, co si myslet, byla jsem z toho všeho zmatená.

„Co moje otázka?"

„Cože?" probrala jsem se.

„Ptal jsem se, jestli mě miluješ." Nechtěla jsem mu lhát. On mi pravdu řekl, aspoň myslím, tak bych mu ji měla říct taky.

„Jediné co vím jistě je to, že k tobě něco cítím. Ale ještě nejsem schopná říct co."

„To mi zatím stačí." Řekl a políbil mě.

„Asi bychom se měli jít převléct, ať nezmeškáme letadlo na naši svatební cestu."

„Kam že to vlastně letíme?" vím, že pro nás zařizoval svatební cestu, ale popravdě jsem se nějak zapomněla zajímat o tom kam a na jak dlouho.

„Do Itálie. Salvatoriové odtamtud pochází... i když podle rodokmenu už je to opravdu dlouhá doba.

„Itálie zní skvěle. Ale já tu vlastně nemám oblečení a..."

„V klidu, Car všechno zařídila. Normální oblečení máš v ložnici na ramínku a kufry jsou už dávno sbalené v autě. Bez obav." Usmála jsem se, líbla ho na tvář a vydala se k domu. Damon šel hned za mnou.