Secrets of Bloodline

Kapitola 27

V nadcházejících dnech jsme ještě trochu žertovali o těch žabách, ale jinak to byl klidný a nezajímavý týden. Trávily jsme ho s Caroline samy u televize, protože Damon se Stefanem byli pořád někde pryč. Podle toho co jsem zaslechla z pár rozhovorů, šlo snad o nějaký „přísně tajný projekt". Ale jak znám tátu, určitě jde o něco víc.

Byl pátek odpoledne a my se chystali na návštěvu k našim. Teda, Damon tam musel pracovně, táta svolal velkou poradu, tak jsem se trošku vnutila, že pojedu s ním. Stejně jsem teď mámu dlouho neviděla. Damon už byl trošku nervózní, protože jsem stála v šatně už půl hodiny a pořád nemohla najít nic, co by mi sedělo. Zkusila jsem asi patery džíny, ale ani jedny jsem nedopnula. Nakonec jsem si oblékla tepláky, protože teď v říjnu už bylo na šaty nebo sukni docela zima a nic jiného mi prostě nesedlo. Bylo mi jasné, co budu dělat v pondělí.

„No, hurááá, už jsem myslel, že poj..." nedokončil větu, protože v momentě, kdy se na mě podíval, dostal záchvat smíchu. Vlastně se mu ani nedivím. Když k těm tepláků přidáte ještě vytahané triko a starou teplákovou mikinu, dostanete opravdu otřesný model. Ještě, že tu není Caroline.

„Co to máš proboha na sobě?" zeptal se po cestě ke dveřím.

„To jediné, do čeho se vejdu!" zdůraznila jsem.

„Neříkej mi, že sis toho nevšimnul,"

„A čeho jsem si měl všimnout?" zeptal se. Vykulila jsem na něj oči a nasadila obličej, který vyjadřoval větu „To nemyslíš vážně.".

„No, dobře, dobře," uklidňoval mě.

Když jsme dorazily k našim, bylo tam docela živo. Máma a několik jejich přítelkyň si povídaly v jídelně, zatímco členové mužského osazenstva řešili něco v obýváku. Podle počtu přítomných mi došlo, že jde asi opravdu o nějakou vážnou věc, protože tu byli téměř všichni členové rady. Damon se šel pozdravit s tátou, který v zápětí zavelel, že už je čas a všichni společně odešli do jeho pracovny.

„Eleno, konečně jsi tu," ozvala se matka z kuchyně, kam jsem s úsměvem vkročila. Všechny přítomné na mě nevěřícně hleděly. Bylo mi jasné proč, opravdu jsem v té staré teplákovce vypadala příšerně. Pomalu jsem začínala litovat svého rozhodnutí, sem jet.

„Evelyn, měla bys ji vzít na nákupy, tahle barva jí vůbec nejde k pleti," ozvala se jedna z matčiných přítelkyň, která teď stála u mě a snažila se poupravit moji mikinu. Jako by to snad mělo nějaký význam.

„Neboj se, Sophie, určitě to nějak vyřešíme. A teď když nás na chvíli omluvíte," mrkla na ni, chytla mě za ruku a odtáhla z kuchyně.

„Mami, co blázníš?" nechápala jsem.

„Jsem ráda, že jsi konečně dorazila. Už jsem z nich pomalu dostávala mořskou nemoc," zasmála se.

„Pojď, dám ti něco na oblečení, v tomhle vypadáš hrozně," zakroutila očima a odešla po schodech nahoru.

„Díky mami, ještě ty mi připomínej, že vypadám jako slon," řekla jsem otráveně a vydala se směrem za ní.

Našla jsem ji v ložnici, jak se přehrabává v krabici se starými věcmi.

„Na, zkus si tohle," podávala mi bledě modrou halenku a černé kalhoty.

„Není to nic moc, ale lepší než to co máš teď," znovu se ušklíbla. Rychle jsem se převlékla. Konečně jsem to byla zase já.

„Je to perfektní," pochvalovala jsem si.

„To jsem ráda, teď mi řekni co je u vás nového," pokynula mi, abych se posadila na postel.