Secrets of Bloodline

Kapitola 32

„Co se zase stalo?" zeptala jsem se, i když mi bylo více než jasné, že jsem omdlela, opět.

„Isaac se zachoval jako typický vlkodlak a ty jsi to neustála." Odpověděla Car.

„Vždyť měl v podstatě pravdu. Vzala jsem si muže, kterého jsem nenáviděla, protože jsem si myslela, že čekám jeho dítě, až na to..." zmlkla jsem a jen stěží jsem zadržela slzy.

„Až na co?" popohnala mě Caroline.

„Až na to, že ho miluji. A nemám nejmenší tušení, co mu mám teď říct. Já... bude mě nenávidět. Nechci, aby mě nenáviděl."

„Eleno, to je hloupost, Damon takový není." Chlácholila mě.

„Damon tě miluje. Kdykoliv má příležitost, může na tobě oči nechat." Ozval se Klaus.

„Ale já nečekám jeho dítě. Bude mě nenávidět."

„Víš, že to je hloupost. Damon je ten poslední, kdo by měl právo tě soudit. Navíc o Isaacovi ví."

„I kdyby to Damon přijal, co to malé?" zeptala jsem se spíš sama sebe a pak jsem se obrátila ke Klausovi.

„Tys nemohl vyrůstat se svou rodinou, protože jsi hybrid. Musel si pryč a mé dítě to čeká také." Teď už jsem se rozbrečela naplno. Upíří zákony sice oficiálně nemají nic proti vztahům mezi upíry a vlkodlaky, ale každý ví, že je to nepřípustné. A aby z takového vztahu vzniklo dítě je ještě... vlastně o tom taky nic zákon neříká, ale rozhodně to nebude dobré. Ani pro něj, ani pro mě.

„Všechno bude dobré, jen si potřebuješ pořádně odpočinout. Potom se na to budeš dívat jinak."

„Jak bych se na to mohla dívat jinak? Moje situace bude pořád stejná. Nedá se nic dělat, rozhodně ne v sedmém měsíci. Já... musím odtud pryč." Vyhrkla jsem jedním dechem a pak jsem upíří rychlostí zmizela pryč. Sice jsem byla pomalejší než obvykle, ale díky jejich překvapením jsem dokázala zmizet dost daleko, aby mě nemohly sledovat.

Skončila jsem v lese. Netuším, proč jsem zamířila zrovna tam, ale vlastně mi to bylo jedno. Opřela jsem se o nejbližší kmen a snažila se nějak srovnat myšlenky. V té chvíli mi začal zvonit mobil. Hodila jsem ho proti stromu naproti mně bez toho, abych se vůbec podívala na to, kdo mi volá. Stejně to byla Car a já teď potřebovala klid. Nepočítala jsem s tím, že bych přišla na řešení, jelikož žádné neexistovalo, jen jsem chtěla být od toho všeho pryč, co nejdál.

Při tom přemýšlení jsem usnula a nejspíš jsem spala hodně dlouhou dobu, jelikož jsem se vzbudila za tmy. Začala být mi zima. Zvedla jsem se a zamířila domů, ale pak jsem si to rozmyslela. Věděla jsem, že o mě bude mít Car strach, ale vážně jsem potřebovala mít klid. A tak jsem šla na jediné místo, kde by mě nikdo nehledal, na vyhlídku.

Před pár měsíci bych tam nedokázala vkročit, aniž by se mi z toho udělalo zle, ale teď mi to bylo jedno. Vzpomínky, to všechno, co jsem tam zažila, pro mě už teď nic neznamenaly. Byla to jen blednoucí tečka v mé minulosti. A tak jsem bez emocí vešla do domku a zhroutila se do postele. Fakt, že by po mě mohla Caroline vyhlásit celostátní pátrání, mě napadl příliš pozdě, asi jen sekundu předtím, než jsem opět usla.

„Eleno." Slyšela jsem z dálky hlas, který se mě snažil vzbudit. V první chvíli jsem myslela, že je to Damon, ale když jsem otevřela oči, viděla jsem Isaaca.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se rozespale.

„Klaus mi řekl, že ses ztratila, myslel si, že bys mohla být u mě. Ale já věděl, kde budeš."

„Fajn, tak si mě našel. Už můžeš odejít." Vylétla jsem na něj, když jsem si uvědomila, co mi včera řekl.

„Asi si to zasloužím." povzdechl si.

„Choval jsem se včera opravdu hrozně, ale byl jsem v šoku. Moc se ti omlouvám. Ale už jsem si to ujasnil a jsem rád, že to dítě je moje. A je mi jedno, že se ze mě kvůli němu stane vyvrhel. Nějak to uděláme, budeme spolu." Vypadal tak nadšeně, měl velký úsměv, ale pro mě to byla jen slova. Nejspíš mi na Isaacovi bude vždycky záležet, ale už ne tak, jako kdysi.

„Já tohle nechci." Zakroutila jsem hlavou.

„Co?" vypadal dost v šoku.

„Chci Damona, miluji ho. I když mě teď nejspíš bude nenávidět, já nemůžu být s tebou, nechci být s tebou." Odpověděla jsem a zvedla se z postele. Rozhodla jsem se, že je čas vrátit se domů. Ale Isaac mě nenechal, zastoupil mi cestu.

„To nemyslíš vážně. Ty mu dáš vážně přednost přede mnou? I když víš, že nosíš mé dítě a že tě nejspíš opustí? Proč jsi za mnou včera vůbec chodila?"

„Zasloužil sis znát pravdu, ale nic jiné v tom nebylo." Odpověděla jsem pevně, i když jsem nebyla daleko od toho, abych se psychicky zhroutila. Opět jsem využila moment překvapení a rychlostí blesku zmizela pryč. Ale tentokrát jsem věděla, kam jdu. Šla jsem domů.

Otevřela jsem dveře dost opatrně. Připadala jsem si jako dvanáctiletá holčička, která se vrací domů o půl hodiny později, než měla. Čekala jsem, že v domě najdu vyšilující Caroline s celou mojí rodinou, ale nikdo tam nebyl. Překvapená jsem prošla celý dům, ale nikde nikdo. Teprve až když jsem došla do dětského pokoje, tak jsem objevila jediného člověka, kterého jsem chtěla zoufale vidět, ale zároveň se setkání s ním bála.

„Damone." Oslovila jsem ho tiše a on sebou trhl. Nejspíš byl ztracený v myšlenkách.

„Panebože, Eleno. Kde jsi byla?" zeptal se, pevně mě přitiskl k sobě.

„Potřebovala jsem odtud pryč. Ale co ty tu děláš? Měl ses v Itálii zdržet."

„Volala mi Caroline. Řekla, co se tu děje a tak jsem hned skočil na letadlo. Jsem tak rád že ti nic není." Pořád mě objímal, ale já jsem po tomto jeho prohlášení ztuhla.

„Řekla ti Car o všem co se tu dělo, o.." ani jsem nedokázala dokončit větu.

„O dítěti? Řekla. Řekla mi o všem a je mi to jedno."

„Co?" vypadlo ze mě šokovaně.

„Je mi jedno, že je jeho biologickým otcem Isaac. Já jsem ten, kdo se o něj bude starat, já jsem ten, kdo ho bude milovat stejně, jako jeho mámu." Tohle prohlášení mě tak překvapilo, že mi vytryskli slzy do očí. Byla jsem si jistá, že mě začne nenávidět.

„Ale co... ale co zákony? Vždyť je to na půl upír a na půl vlkodlak, to nikdy nikdo nepřijme. Nebudeme tu moct zůstat."

„Já, Klaus, Caroline a Isaac jsme jediní, kdo ví, že je to dítě Isaacovo, a tak to taky zůstane. Pro všechny ostatní to bude moje dítě, protože tak to taky je."

„Já... jak to že ti to nevadí?" nechápala jsem to, opravdu jsem si byla jistá, že mě Damon pošle někam.

„Miluju tě. A to dítě, naše dítě jsem miloval od první chvíle, co jsi mi o něm řekla. Co na tom, že není biologicky mé a že je trochu jiné. Je naše."

„Miluju tě." To bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat. Pak jsem se vrhla na jeho rty a o chvíli později jsme skončili v pokoji naproti.