Secrets of Bloodline

Kapitola 7

Probudilo mě vrznutí dveří. Byl to Isaac, vracel se zvenku.

„Dobré ráno lásko," políbil mě.

„Jsem tak ráda, že jsi tu se mnou, už nikdy se nesmíme rozd..." nestihla jsem to doříct, protože mi zazvonil mobil.

„Caroline..."

„Můžeš mi říct, kde vězíš??" zlobila se.

Bože, zkouška šatů, úplně jsem na to zapomněla. Bylo mi s Isaacem, tak dobře, že jsem všechno ostatní vypustila.

„Ať si kdekoliv, zvedni ten svůj zadek a koukej sem naklusat!"

„Hned tam budu," položila jsem telefon, koukla jsem na Isaaca. Ten se jen pousmál a pokýval hlavou, že rozumí.

O hodinu později...

Zaparkovala jsem před svatebním salonem. Caroline už na mě mávala a Damon se jen opíral o zeď. Ano, Damon, zase. Bohužel, příprava "upíří mega" svatby znamenala, trávit mnohem víc času s Damonem. Ale pomalu jsem si začala zvykat. Dokonce se musím přiznat, že mě to začalo bavit. Vybírat květiny, hudbu, jídlo apod. Vážně, jak často se připravujete na svatbu? A navíc, když je váš otec jeden z nejbohatších a nejvlivnějších lidí ve městě?

„Co ten tady dělá?"

„Myslela jsem, že mě v šatech nesmí vidět?"

„Neboj se zlato, jenom tu dělám šoféra," přešel ke mně a chtěl mě políbit, ale ucukla jsem. Co si o sobě vůbec myslí, možná si na něj začínám zvykat, ale rozhodně se od něj nenechám líbat.

„Dobrá, takže já jedu domů, musím ještě něco pořešit s Danielem," naskočil do auta a odjel.

„Připravená?" zeptala se mě Caroline. Já jsem jen přikývla a společně jsme vešly do obchodu.

„Slečno Nightwalkerová, už jsme vás očekávali, pojďte prosím za mnou," ozvala se prodavačka a zavedla nás dál do obchodu.

Zarazila jsem se. Před zkušebními kabinkami posedávala Lydia, Isaacova sestra. Zatahala jsem Caroline za rukáv a ukázala jsem na ni.

„Bože, co ta tu dělá" odfrkla si.

„Caroline, myslím, že bychom měli přijít později,"

„Ne, Eleno, nemůžeš se jí pořád vyhýbat, vždyť miluješ jejího bratra, proboha!"

„No, právě!" Caroline to nechápe, stejně jako moje sestra pohrdá vlkodlaky, Lydie pohrdá námi, upíry. A to, že jsme společně v jedné místnosti, nevěstí nic dobrého.

„Nightwalkerová...!"

Ach ne, tohle nedopadne dobře. Za mnou se ozvalo tiché zavrčení. Lydia už neseděla na křesle, ale stála přímo za mnou. Pomalu jsem se otočila, její oči žlutě zářily. Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem nestihla ani nic udělat. Skočila po mně a já jsem ucítila příšernou bolest. Držela mě pod krkem a tlačila ke zdi. Očima jsem hledala Caroline, ale ona i prodavačka byly pryč.

„Teď mě dobře poslouchej, Eleno,"

„Vím o tobě a bratrovi a právě teď mám opravdu velké nutkání urvat ti hlavu,"

„Víš moc dobře, jak dopadl Tyler!"

„A můžu tě ujistit, že můj bratr, tak nedopadne. Pro vás je několik měsíců hladovění v hrobce nic s porovnáním s námi! Ty a můj bratr nikdy, rozumíš, nikdy nebudete spolu!" zavrčela.

„Naše zákony hovoří jasně!"

Měla pravdu, naším vztahem riskujeme příliš mnoho. Nemůžu to Isaacovi udělat, prostě nemůžu.

Vlkodlačí zákony jsou v mnohém přísnější než ty naše. Isaac mi o tom vyprávěl.

Pravidla o utajení, jsou pro vlkodlaky vcelku bezvýznamná, nemají, se začlením se do světa lidí takové problémy jako my. Díky jejich tmavší pleti a vyšší tělesné teplotě, jsou k nerozeznání od obyčejných smrtelníků. Ale pokud jde o ostatní, je to už mnohem horší.

Všichni vědí, že u vlkodlaků o všem rozhoduje Alfa. Takže Alfa rozhoduje i o sňatcích a rozšiřování smečky. Isaac je synem Alfy, a podle zákona jednou zaujme otcovo místo, takže má jako jediný možnost vybrat si partnerku, ovšem pouze z vlastního druhu. Stejně jako upíři, i vlkodlaci se spí párovat jen se svým vlastním druhem. Existují i případy, kdy se spárovali s lidmi, což zapříčinilo jejich vyloučení ze smečky. Vcelku nic hrozného. Pokud ale vlkodlak poruší nejvyšší pravidlo, zákaz jakéhokoliv vztahu s upírem, je potrestán tím nejhorším způsobem. Vytržením tesáků v jeho zvířecí podobě. Zdá se to jako nic, ale pro vlkodlaka je to samé, jako když upíra probodnete kolíkem. Po tomto zákroku se vrátí do lidské podoby a ztratí možnost se přeměňovat, zůstane uvězněn ve své lidské podobě, a jediné co mu zbývá je čekat, než mu dorostou nové, ale to se většinou nikdy nestane, protože dřív zemře, než se jich dočká.

Pomyšlení na to, jak Isaac trpí, mi vehnalo slzy do očí.

„Jestli ho miluješ..." Lydia se odmlčela a konečně mě pustila.

„Celé město mluví o tvé svatbě, měla by ses postarat o to, aby šlo všechno dobře..."

„Jinak se můj otec o všem dozví, a pokud nechceš, aby tvoji rodiče dopadli stejně, jako rodiče tvého snoubence, uděláš, co máš!" dořekla poslední větu a zmizela.

Na to jsem se sesunula k zemi a propukla v hlasitý pláč. Konečně se objevila Caroline. Pomalu mě uklidnila, posbírala všechny naše věci a odvezla mě domů.

„Chceš, abych tu s tebou zůstala?"

„Ne, potřebuju být chvíli sama a navíc máš tu schůzku s Enzem"

„Eleno, ani ne před hodinou, tě napadl vlkodlak, přímo na veřejnosti,"

„Kdybych nepopadla tu prodavačku a neodvedla ji ven, víš, co by se mohlo stát,"

„A ty myslíš jen na schůzku s Enzem!"

Zrovna teď jsem neměla náladu jí něco vysvětlovat. Tak jsem ji ještě jednou ujistila, že je mi fajn a že potřebuju být sama. Taky jsem ji důrazně poprosila, aby o ničem z toho co se stalo, s nikým nemluvila, už vůbec ne s Damonem. Caroline se zašklebila, sice neochotně, ale přece, odešla na schůzku, s tím, že mi dá co nejdřív vědět, jak to dopadlo.

Seděla jsem tiše v pokoji a přemýšlela nad tím, co řekla Lydia a nad tím, co by se stalo, kdybych ji neposlechla, ale pořád jsem se v myšlenkách vracela k nádherné noci s Isaacem. Asi po dvaceti minutách, přesvědčování sebe sama, že to tak bude nejlepší, jsem zvedla telefon a vytočila Isaacovi číslo.

„Eleno, neměla bys mi volat, někdo by nás mohl slyšet"

„Já vím, ale musím ti něco říct ..." odmlčela jsem se a připravovala jsem sama sebe na to, co se teď chystám udělat.

„Eleno, úplně mě děsíš,"

„Co se děje?"

„Já, víš, minulá noc ..." nemohla jsem to ze sebe dostat.

„Proboha, stalo se něco?"

„Ne, teda vlastně ano,"

„Minulá noc byla nádherná, ale byla taky poslední," najednou jsem ze sebe vyhrkla.

„Eleno, o čem to mluvíš, dneska ráno jsme se přece dohodli, že zůstaneme spolu,"

„Já vím, Isaacu, ale byla to chyba!"

„Cože? Chyba, ale vždyť ..." nenechala jsem ho domluvit.

„Já vím, co jsem řekla, ale prostě to byla chyba, už se dál nemůžeme vídat, ani spolu mluvit," po tváři mi stékaly slzy.

„Za necelý měsíc mě čeká svatba, to je teď moje priorita! Sbohem Isaacu!" ani jsem nečekala na jeho odpověď. Prostě jsem ukončila hovor a v samém rozčílení jsem mrskla mobilem o zeď. Pleskla jsem hlavou do polštáře a propukla v hysterický pláč.