Secrets of Bloodline

Kapitola 17

Ode dne, kdy jsem se dozvěděla o svém zasnoubení, už uběhl přesně měsíc a 12 dní. Za tu dobu se událo neskutečně mnoho věcí. Můj nevyhnutelný rozchod s Isaacem, bezpočet neúspěšných pokusů o zrušení svatby, následné přípravy na svatbu, málem mě zabil vlkodlak a aby toho nebylo málo, tak jsem ještě stihla otěhotnět. Sečteno a podtrženo, nejhorší a nejhektičtější měsíc mého dosavadního života. A přece budu už zítra stát před oltářem.

„Elenoooo," ozvalo se z haly.

„Nemusíš tak hulákat, Caroline, všichni v tomhle domě mají upíří sluch," odpověděla jsem s úsměvem, když jsem sešla ze schodů.

„Promiň, ale už konečně dorazily, sice se zpožděním, ale přece," zabrblala a nadšeně zamávala pytlem, ve kterém byly moje svatební šaty.

„Proboha, přestaň s tím tak mávat nebo je ještě zničíš," pokárala jsem ji a vytrhla jí šaty z ruky.

Opatrně jsem vytáhla šaty z obalu a prohlédla si je, jestli nejsou poškozené. Potom jsem Car pokynula a obě jsme odešly do mojí a Damonovi ložnice.

Spolu s Caroline jsme šaty uložily zpět do obalu a já je pak pověsila vedle Damonova obleku. Car se mezitím uvelebila na posteli.

„Víš, co si myslím?" zeptala se a já jsem jen zavrtěla hlavou na znamení, že nemám nejmenší ponětí.

„Já si myslím, že ty a Damon budete nejkrásnější ženich s nevěstou za posledních 100 let," nevěřícně jsem na ni vykulila oči.

„No, co tak koukáš?"

„Podívej se na ty šaty, jsou dokonalé, ty jsi dokonalá a Damon taky není k zahození, to musíš uznat," pozvedla obočí.

„Prostě, celá tvoje svatba bude dokonalá. Myslím, že ti asi závidím.!" povzdychla si a pleskla sebou na postel. Lehla jsem si vedle ní a koukala tiše do stropu.

„Jak se cítíš," zeptala se mě po chvíli.

Otočila jsem se na bok k ní a povzdychla jsem si.

„Upřímně?" pokývla k souhlasu.

„Mám strach," Caroline se lehce vyděsila a letmým pohledem přejela po šatech.

„Ne, ze svatby ne,"

„Na tu skutečnost, že si beru tvého bratra, už jsem si celkem zvykla," usmála jsem se.

„Tak co se tedy děje?"

„Dneska se mi zdál divný sen a ať se snažím sebe víc, nemůžu ho dostat z hlavy. Pořád se mi přehrává v hlavě."

„To budou určitě pikantnosti," ozvalo se ode dveří. Vymrštily jsme se do sedu, když Enzo zaklapl dveře a posadil se do křesla se šibalským úsměvem na tváři. Poslední dobou tu byl nějak často.

„To myslíš, vážně?" zeptala jsem se ho.

„Ale no tak, snad si můžu poslechnout, co se ti zdálo. A i kdybys nechtěla, stejně to uslyším," šibalsky mrknul.

„Neměl bys být náhodou na Damonově rozlučce se svobodou?" zeptala se Caroline.

„Myslím, že tvoji bratři to tu chvíli beze mě zvládnou," odvětil.

„Fajn," zašklebila jsem se na něj.

„Jak už jsem říkala, zdál se mi divnej sen. V tom snu jsem byla na lovu v lese, všude bylo ticho, ale cítila jsem přítomnost jiného, neznámého, upíra. Měla jsem z toho divný pocit. Snažila jsem se to nevnímat, ale pak se objevil přímo přede mnou!"

Caroline vypadala napjatě, ale Enzo se pořád tvářil ironicky. Zamračila jsem se a pokračovala ve vyprávění.

„...tak jsem se ho zeptala, kdo je, ale místo odpovědi mě chytil pěvně za ruku a podíval se mi hluboce do očí. Upřeně jsem na něj hleděla, byla jsem docela vyděšená, zrovna když jsem se chystala něco udělat, začal se mu měnit obličej, vypadal jako každý jiný upír, ale jeho oči..." odmlčela jsem se.

„Co měl s očima?" zeptal se Enzo, kterému už zmizel úsměv z obličeje.

„Nikdy jsem nic podobného neviděla! Místo bělma měl temně rudou jako upír, ale panenky měl pronikavě žluté jako vlkodlak. Nebyla jsem schopná slova, jen jsem na něj zírala, on mě pořád přejížděl pohledem, nakonec se usmál tak, až mu byly vidět tesáky, a zmizel."

„A co bylo pak?" zeptala se ještě Caroline.

„Pak jsem se probudila," dokončila jsem.

„No, to znělo děsivě, ale byl to jen sen, Eleno, nic víc," řekla Caroline a pohladila mě po rameni.

Otočila jsem se směrem k Enzovi, ale jako by se po něm slehla zem, nejsem si vůbec jistá, kdy odešel. Byla jsem z toho vyprávění trochu nesvá, tak se mě Caroline snažila rozptýlit tím, že mi povídala o klukovi, kterého před pár dny potkala ve městě. Světlé vlasy, modro-zelené oči, střední postava, přesně její typ. Vyprávěla mi ještě asi hodinu o tom, jak je úžasný, galantní a jak si skvěle rozumí. Nakonec jsem ji navrhla, aby ho přivedla na svatbu s sebou.

„Vážně? Eleno, ty jsi skvělá," zaradovala se.

„Dobře, dobře, ale teď mi pomoz sbalit všechny věci, co budu zítra potřebovat, musíme to stihnout, než se vrátí Damon,"

„Máš pravdu, úplně jsem na to zapomněla," usmála se a začala pobíhat po domě a shromažďovat všechny věci.

Caroline trvala na tom, že když mám tak velkolepou svatbu musí to být se vším všudy, takže mě Damon nesmí až do obřadu vidět. Přiznám se, že mi vůbec nevadilo, zase spát jednou ve svém pokoji. Asi po deseti minutách jsme měli všechno sbalené, Caroline popadla tašky, já šaty a odjely jsme.

Doma nás čekala maminka, Rebekah a Bonnie. Společně připravily menší hostinu, jako na rozlučku se svobodou, když ji mají kluci, tak my taky. Rebekah mě dokonale překvapila, naposledy jsem ji viděla, když mi vyhrožovala v domě Salvatorových. Ale teď byla úplně jiná, dokonce byla milá a vtipná. Takže celý večer jsme se skvěle bavily, nakonec jsem pozdě v noci padla za vlast.

Druhý den ráno, den svatby...

„Elenko, měla bys stávat," máma mě pohladila po vlasech.

„Všichni už jsou na nohou, je čas se připravovat," dopověděla a odešla z pokoje.

Sedla jsem si na postel a porozhlédla jsem se po pokoji, Caroline a Bonnie byly pryč a po celém domě se rozléhal rámus z příprav. Jak jsem tam, tak seděla, padl mi pohled na šaty pověšené na skříni, byly už vybalené a připravené, najednou mi to došlo. Dneska je den D. Dneska se vdávám...