Borboie

4. Kapitola - Slaboši se ukážou jako ti nejsilnější

Mé tělo zmítaly křeče. Končetiny mi samy od sebe cukaly a já se zmohla pouze na řev bolestí. Tenkrát jsem si byla jistá, že se dalšího rána nedožiji. Prožívala jsem šílená muka - ani to se však nemohlo vyrovnat tíze vzpomínky prožité včera.

Ale abych nepředbíhala; nejprve vysvětlím, jak k finálnímu mučení došlo. Po zjištění okolo mého mistra jsem zbaběle utekla někam do neznámých končin. Snad celé dopoledne jsem hledala cestu alespoň někam, kde to jakž takž znám. Naštěstí jsem se celá rozechvělá vynořila poblíž Zařazovací haly. Zima již prorostla celé mé tělo, které se bránilo pouze občasným vibrováním.

Nakonec jsem potom vysílená padla na postel, na pokraji své psychické hranice o tom, co je a co není dobré, se mi to stalo. Ochromilo mě to jako pohled do ledových očí smrti. Zpočátku mě to jen znehybnilo, což bylo samo o sobě dosti traumatizující. Ale potom se mi svaly uvolnily a já si na minimální okamžik oddychla. Stále mi nedocházelo, co se stalo. Nechápala jsem to. Znenadání mnou ale projel blesk bolesti a já se automaticky prohnula v zádech trýzní.

Když už se mi zdálo, že to nemůže být horší, někdo zaklepal na dveře.
Proboha, pomyslela jsem, oni si už pro mě jdou. Utekla jsem od toho ryvintika a tím jsem promarnila svou jedinou šanci, namlouvala jsem si.

Silou vůle jsem přinutila svá ústa, aby zmlkla. Byl to téměř nesplnitelný, ale já to dokázala. Samozřejmě, že mi neuniklo, že mě jistě museli slyšet už předtím, ale v tu chvíli to bylo pro mou dušičku malinkaté ulehčení. Má mysl se možná zklidňila, ale o to větší mé tělo zmítaly muka. Bolest jsem musela ventilovat jinak.
Přes napnuté svaly jsem rukou nemohla téměř vůbec hýbat. Nějakým způsobem jsem ji však natáhla až k okraji postele, kde se zahákla za pelest. Neustále trhající sebou torzo mého těla si našlo cestu za rukou, a já se záhadně svezla na podlahu.

Z úst mu uniklo zasténání. Za dveřmi si někdo povzdychl.
,,Hele, já vím, že tam někdo je. Prosím, otevři, opravdu ti nechci zničit zámek."

Tak příšerně se mi ulevilo, když jsem slyšela dívčí hlas, že si to ani neumíte představit! Křeče i jakákoliv bolest ihned ustoupily, zbyl pouze nepříjemný pocit, že se stalo něco zlého.

,,Je odemčeno,"šeptla jsem tak nahlas, aby mě i osoba za dveřmi slyšela, s pohledem stále upřeným na strop. Pořád jsem byla otřesená z prožitého trápení, že jsem ani neměla sílu na to, se zvednout z chladné země.

Slyšela jsem cvaknout kliku a tři rychlé kroky. Dřevěná podlaha se pod dívčinýma chodidlama prohýbala a já jsem ji najednou viděla nade mnou.

,,Panebože! Co se ti stalo?"vykřikla dívka a pomohla mi se zvednout do sedu. Opřela jsem se o nohu stolu, a i když mi byla poloha nepříjemná, nic jsem nenamítala. Konečně jsem si mohla dívku pořádně prohlídnout. Klečela naproti a svýma modrýma očima si mě prohlížela. Byla asi tak tisíckrát krásnější než já. Měla lehce opálenou pleť, která se na jejím širokém obličeji se špičatou pradou šikovně vyjímala. Uzoučký nosík se se středně blonďatými vlasy také nádherně doplňoval. To vše ale doladily jedinečně dlouhé tmavě modré šaty s černou krajkou místo výstřihu a rukávy až ke kolenům. I přes jistě teplé ošacení měla však ještě přes ramena přehozený kabát. Na zemi vedle ní ležela černá kabela, na pohled plná. Zajímalo mě, proč jí ji nechali. Mně strážníci zabavili i síťovanou tašku, ve které jsem vše nesla a co jsem do teď neviděla. Ta dívka ve mně zanechala zmatené pocity.

,,Tak dobrá, pokud nechceš odpovídat, nemusíš. Já jsem Siila,"představila se a podala mi ruku. Ta má ale stála vysela samovolně k zemi. Když ta dívka, Siila, pochopila, že nemám zájem projevovat jakoukoliv snahu o seznámení, ne-li dokonce spřátelení, stáhla ruku zpátky a starostlivě se zamračila.