Borboie

11. Kapitola - Pod maskou lidskosti

Po vykonání mé dnešní práce v pekařství jsem ihned šla domů. Byla mi ukrutná zima. Zhruba na půli cesty mě však upoutal shluk lidí obklopující jednoho jediného muže ve vtipném oblečení, připomínajícího šaška. Jeho úbor se skládal z modré, semišové vesty, pod níž mu vykukovala rudá halena, a z žlutých, úplých kalhot ze stejného materiálu. Nevím, zda-li ho to mělo zahřívat, či to byl výběr oblečení nějak symbolický, ale opravdu jsem čekala, že se začne legračně chechtat a tropit hlouposti. Nicméně jeho slova znamenala přesný opak.

,,...proto náš velectěný ředitel našeho přenádherného města jménem Borboie nařizuje všem jeho váženým i neváženým obyvatelům, nechť se zítra, za západu slunce, to jest okolo čtvrté hodiny odpolední, dostaví do Obrazové Síně. Zde budete pečlivě přihlížet soudu muže, jenž se provinil svým lykantropstvým."

Šokovaně jsem hleděla do mužovy vráščité tváře, co bez sebemenšího projevu emocí četla tyto nelítosné řádky. Byla jsem hluboce znechucena. Něco mi ale nedalo, a já se na místě neotočila a neodešla zvracet.

,,Jestliže se koná soud ve vaší pracovní či studijní době, jste omluveni. Po zaznění rozsudku se však musíte nejpozději do poloviny hodiny vrátit na místo vaší činnosti."

Davem zaznělo nespokojené šepotání. Nelíbilo se jim, že nebudou mít po zbylý čas ve dne volno. Měla jsem chuť začít se hystericky smát. Teď se ozývají, zatímco nad - téměř - oznámením smrti nevinné bytosti souhlasně přikyvují? Lidé jsou odporní!

A ač muž stále mluvil, odešla jsem a nechala za sebou ty ztracené duše být. Jestliže Bůh existuje, já naivně věřím, že ano, trest je nemine. To ani mě, ale já jej narozdíl od nich bez protestů přijmu.

****

Kolem vrahova domu jsem běžela již po čtvrté. Letmě jsem na něj pohlédla a vůbec mě nepřekvapilo, že byl Kowalski zřejmě zalezlý uvnitř. Jistě zanedlouho vyjde ven a bude si stěžovat, jaká mu byla zima. Jak hloupé!
Cítila jsem jeho aroganci, tu nadřazenost, co z něj vyzařovala. Tížila mě otázka, zda-li se tak chová ke mně, jakožto k hybridovi, či je to zkrátka jeho povaha. Odpovědí mi mohlo jedině být pozorování jeho vyjadřování se k Petře. Dle toho se tak chová ke všem - o to více mě to znepokojilo.

Konec konců mi to ale mohlo být volné. Zase tak blízce se mě to netýkalo. Byla jsem zvyklá, za nějaký ten čas jsem to přestala brát osobně. Lidé jsou lidé, a podle toho se chovají - nejen k jiným druhům, ale i k sobě.

Zatřesením hlavou jsem vymetla všechny nedůležité myšlenky a raději se věnovala dýchání. Nádech nosem, výdech ústy. Ledový vzduch mě štípal v nose, měla jsem tendenci kýchat, a zanechával v krku nepříjemný mráz. Před rty se mi při zrychleném, nepravidelném dechu, vytvářely maličké obláčky páry.

Teď zaboč, nařizovala jsem si, a budeš téměř v cíli! S těmito slovy jsem zastavila před mistrovými dveřmi. Jak jsem předpokládala - Kowalski stál venku a dramaticky si mnul dlaně, ve snaze si je zahřát. Jako kdyby toho bylo málo, dokonce si na ruce foukal teplý vzduch z plic!
Vzmedla se ve mně vlna odporu, jenž jsem však ihned potlačila. Téměř mi louplo v uších, když jsem povolila zatnuté zuby.

Kowalski mě pobídl, abych šla dovnitř. Posadil se na starou židli a z kapsy vytáhnul stopky - ani jsem si nevšimla, že je zastavil. Kdepak, já si ani nevšimla, že je měl.
Přidržel mi je před obličejem, ale nepochopila jsem proč.

Již na první pohled byly velmi staré. Sklo poškrábané, na jedno místě tak prasklé, že chybělo, v rýhách zašlá špína. Pod sklem se nacházelo několik ručiček z tmavého kovu, všechny v ozdobných tvarech, zanechaly si však původní podlouhlost. Rám stopky ochraňoval svým světlým, matným kovem. Na vrcholu, přesně nad číslem šedesát, které značilo šedesátou a poslední vteřinu minuty, byly dvě tlačítka - jedno vyrobené z rubínu, druhé smaragdové. Všimla jsem si, že i na rozcestí ručiček, ve středu jejich osy, byl zasazený drahý kámen. Jednotlivé části byly velmi krásné, ale dohromady tak.... Nesouměrné. Jistě nebyly původní.