Borboie

22. Kapitola - Pravda je omezená

Na večer svolal ředitel schůzi.

Siila na mě byla zřejmě stále naštvaná, neboť jsem od našeho "střetu" neviděla. Byla vůbec doma? Kde spala? A vůbec, s kým?
Tyto otázky se mi usadily v hlavě a ne a ne ven. Na druhou stranu, hádka mi přinesla uklidňující informaci - Siila není děvka. Co ale zas tak uklidňující nebylo, bylo, že Siila krade.

Asi je už opravdu padlá na hlavu. Možná jsem paranoidní, ale zdálo se mi, že se kolem našeho bytu pohybuje spoustu neznámých lidí. Bylo mi to zvláštní - to nás hlídají? I když... Ani bych se tomu nedivila, po tom Siiným výstupu s lykantropem Percym.

Kdepak, já nejsem odpůrce lykantropů. Netoužím po žádné genocidě, mám je ráda. Ale Borboie má trochu jiná pravidla, a ty je třeba respektovat, i když jsou špatné a připadají vám zvrhlé. Je to jako zákon smečky - přispůsob se a přežij.

Ale zpět k hlavnímu tématu - ona krade. Copak neví, co se dělá se zloději? Řežou se jim prsty a upřímně, mně se ty Siiliny docela líbí.

****

A tak jsme se večer setkali až na schůzi. Seděli jsme vedle sebe - každý člověk má své místo jasně dané - a zarytě mlčeli.

,,Co když máš pravdu?'' zeptala se znenadání. Pohlédla jsem na ni a vydechla nevědomě zadržovaný dech.

,,Tak bych měla pravdu. A vůbec, co by na tom změnilo naši situaci?'' odfrkla jsem si. Ten náhlý zájem mě popudil, ba přímo nenaštval. Svou šanci jsme promeškaly včerejší hádkou, tak co na tom? Zachovala se jako fracek, práskla za sebou dveřmi, ať si to vyřeší sama.

,,Nelhala bys mi. Mohla bych ti pomoc s tvojí pomstou. Tedy, pokud to stále platí." Vzhlédla ke mně zpod svých hustých řas a já pocítila nepatrné bodnutí. Chovala jsem se špatně? Měla bych jí odpustit? Vůbec, co bych měla odpustit?

,,Takže už bereš v potaz to, že nelžu?'' zeptala jsem se a Siila jemně přikývla. Pokrčila jsem rameny a konečně si jí pořádně prohlédla. Měla temně vínovou volnou sukni po kotníky a černou halenu s rozhalenkou u krku. Přes ramena měla přehozený kabát a na nohách určitě ty vysoké boty. I přes její jistě drahé oblečení působila strhaně a unaveně.

,,Máš snad nějaké problémy s Percym?'', pozvedla jsem obočí a s lehkým posměvačným úsměvem na krajíčku úst jsem se zeptala.

,,Trochu,'' odmlčela se a já ji zvědavým pohledem vybídla pokračovat dál. ,,není to vlastně ani takový problém, jen to spíš moc neklape. Jako bych nevěděla, co chce. A on nevěděl, co chci já.''

,,A co chceš?''

,,Svatbu.''

Zalapala jsem po dechu, ale už nic neřekla, protože mě přerušil ředitelův hlas.

****

Nakonec jsem měla pravdu - o tom, že zavírají brány. Připadalo mi to ale hloupé. Víte, z toho, co o lykantropech vím, je jasné, že svou vyjímečnost berou jako prokletí. Rozhodně by nechtěli nikoho dalšího nakazit, proto se na svou přeměnu uchylují do opuštěných lesů a luk. Je to pochopitelné - ale jak teď ochrání ostatní, když nebudou moct opustit Borboie?

O den později nastal znovu můj výcvik na Ryvintika. To bude v pořádku. Ještě pár takových dnů a budeš mít od toho magora pokoj, našeptávalo mi vědomí. A navíc budeš mít skvělou práci, jakou sis vždy přála! poznamenávalo kousavě svědomí. Nechala jsem tuto vnitřní bitvu daleko za zády a radši hleděla na cestu.

Zanedlouho jsem stanula před těmi omlácenými dveřmi. Zaťukala jsem a vyčkala, až mi někdo otevře.

,,Petro,'' vydechla jsem překvapeně, když se objevila v rámu dveřích.