Borboie

32. Nohama znovu na zemi

Do kajuty jsem se vrátila zmatená a zároveň podrážděná. Vyčítala jsem si svou chvilkovou slabotu a zranitelnost. Zároveň jsem ale přemýšlela nad Tazarethinýma slovama na konci a nad pocity, které jsem při polibku pociťovala. Bylo to zvláštní. Dělala jsem věci, ke kterým bych se nikdy neuchýlila jako první, ale když to udělala Tazareth, ráda jsem se poddala.
Nicméně, řekla jsem si, že to, co se stalo, mě ani mé budoucí plány nijak neohrozí.

Ihned, co jsem padla do postele, mi však ublížilo něco jiného. Byly to zvuky lásky vycházející z jizby novomanželé.
Z mého počínání se možná mohlo zdát, že jsem jim jejich srdce hořící pro sebe nepřála, či jim je záviděla. Pravdou bylo, že jsem jim je opravdu záviděla. Chtěla bych to také zažít. Také bych chtěla být šťastná a milována, což je možná důvod, proč jsem se tak rychle Tazareth poddala.
Občas to vypadá, jako bych si kolem sebe budovala zeď, a doopravdy to tak je. Nechci být znovu zrazena.

****

Čas strávený na lodi se zdál být nekonečný. A i když jsem si myslela, že mi nevadí, ne-li že mám rutiny ráda, z jednotvárnosti dní strávených na lodi jsem začínala šílet.
Stával se ze mě ještě odtažitější a cyničtější člověk, než jsem byla.

Dokonce už i Omliva vzdala snahu se mnou komunikovat. Po Siilině a Percyho vzoru mě jednou denně navštívila, jen aby se přesvědčila, že stále dýchám. Což jsem bohužel dělala.

Mým jediným záchraným bodem byla vidina Edwarda. Jak bude vypadat? Bude stejný, jako předtím? A vůbec, co když už má jinou rodinu? ptala jsem se po celé dny. Odpověď se však stále skrývala v budoucnosti.

Dvanáctý den ke mě vtrhla Siila v neobvyklou hodinu - bylo kolem poledne, měla být na obědě.
,,Siilo? Děje se něco?''zeptala jsem se. Můj hlas mi zněl zdánlivě povědomě. Jako kdyby ani nepatřil mně; tak dlouho jsem ho nepoužívala, až jsem ztratila ponětí o tom, jak zní.

,,Ano! Liško, už jsme dopluli do Vlkové!"vykřikla rozjařeně Siila a i na mě se trochu její radosti přeneslo. Alespoň tolik, aby mě to vytáhlo z té věčné melancholie.
,,Vážně? To je skvělé, opravdu." Šklebila jsem se na ní, a ona mi úsměv oplácela.
,,Tak na co čekáme? Pojďme! Já i Percy již máme zbaleno,"řekla blondýnka a násilím mě vytáhla z postele. Ve dveřích jsem se naposledy ohlédla a zatřásla hlavou. Tahle kajuta toho o mně ví víc, než někteří lidé.

Podivným způsobem jsme se všichni tři dostali až na promenádu, či jak to nazvat. Ihned jsme se vydali k výstupu z lodi, nebo spíše k místu, kde se hromadilo nejvíce lidí.
Po dlouhém čekání jsme přišli na řadu i my.
U zábradlí stál kapitán a v ruce držel list papíru a tužku.

,,Tak, kohopak tu máme dál? Á, Liška a novomanželé Kowalskiovi. Mně i mé lodi bylo velkým potěšením hostit vaši svatbu,"vzkázal Siile a Percymu muž v legračním oblečení. ,,A my dva se ještě, Liško, asi uvidíme. Omliva si z tebe udělala velkou kamarádku, takže si myslím, že tě bude velmi často navštěvovat."

,,Dobrá, budu na to připravená,"odpověděla jsem s jedním koutkem pozvednutým víš než tím druhým. Rozloučila jsem se a sešla po nakloněné rovině na pravou zem.

Již jsem slyšela o tom zvláštní pocitu, který cítili lidé po dlouhé plavbě lodí. Skutečně nastal. Mé klouby - hlavně ty v nohách - mi připadaly zatěžované více než jindy. Bylo to opravdu divné. To mi však nezabránilo se zvědavě rozhlížet po okolí.

Ocitli jsme se v podobném přístavu, jaký byl i v Sacré. Až na to, že asi deset metrů od pobřeží stála obrovská zeď, táhnoucí se až tam, kam je oko dohlédlo. Byla vyšší než cokoliv, co jsem do té doby viděla. Náhle mi to připomělo hradby v Borboie a to, jak snadno se překonali.