Borboie

15. Kapitola - Zná-li neznámé, nezná známé

,,Siilo! Percy!"křičela jsem na ně. Zastavili se. Nevím, co jsem vlastně čekala... že se políbí? Že si vyznají lásku? Zřejmě ano, ale to, co udělali, mě naprosto vykolejilo. Normálně se objali. Úplně obyčejně, přátelsky, ač jsem viděla touhu v Siilině očích. Je snad osud, že se nevinné ženy poblázní do mužů z rodu Kowalskiů?

I přesto, že bych měla být šťastná z blondýnčiny lásky, byla jsem spíš nešťastná, přála jsem si, abych byla na její místě já. Ten pohled mě bolel, ba přímo ubíjel. To, co jsem cítila, byla závist. Krutá závist, páchnoucí zkaženým masem lidí, kteří jí podlehli.

Zavrtěla jsem hlavou, usmála se a proběhla kolem nich domů.

Když jsem v noci ležela pod těžkou přikrývkou, uvědomila jsem si, jak mám mastné vlasy. Jako v oparu jsem se zvledla, oblékla a vyšla do středu Borboie. Jak jsem mohla čekat - pár chvil po půlnoci tu nebylo po lidech ani vidu ani slechu. Napustila jsem vodu do necek, ale ještě než jsem se do té teplé, čiré vody ponořila, přeběhl mi mráz po zádech. Ne z toho, jaká mi bylo zima, ale z toho, jak mě bolel ukazováček.

,,Zatraceně,"mumlala jsem ve vaně, když jsem se snažila náprstek sundat. Možná se mi to zdálo, ale prst mě bolel ještě víc. Vydrhla jsem ze sebe všechnu špínu, ale i tak jsem se necítila o nic líp.

Zklamaná jsem šla domů. Až teď, když jsem šla pomaleji, jsem viděla zkrytou hrozbu v temných koutech. Vzhledem k tomu, že byl nov, neviděla jsem skoro na krok.

Jak jsem se sem dostala? ptaly se mé myšlenky. Zanedlouho jsem uslyšela bujarý křik a mdlé světlo. Když jsem se přiblížila, zjistila jsem, že je to prachobyčejná hospoda. Poté mě ale napadlo, že by mi tam mohli pomoct.

Při vstupu do putyky málem zakopnu o nízký schod, na což mi odpoví nepříjemný mužský hlas:
,,Tak ošklivá, a ještě k tomu nešikovná... Jsi k smíchu!"

,,Jardei! Nech jí na pokoji!"vykřikl velice snědý, holohlavý muž, který stál u pultu, kde se čepují nápoje. ,,Hej, maličká! Pojď sem!"
Sklopila jsem pohled k zemi a poručila nohám, aby mě k němu zanesly.

,,Copak tu děláš sama, navíc tak pozdě v noci?"zeptal se muž, vzal mě za bradu a tu zvedl, abych se mu dívala do očí.

,,Ztratila jsem se,"přiznám, ,,Byla... byla jsem se totiž umít, ale když jsem se vracela, asi jsem musela špatně odbočit. Navíc se bojím tmy,"šeptla jsem skoro neslyšně.

,,Mé dcerky se také bojí tmy, maličká. Ale jde o to, postavit se svému strachu, i když je to těžké. Odkaď ty seš?" zeptá se přívětivě.

,,Ze Zloby," objasním tomu muži.

,,Ty a ze Zloby? Asi po rodičích, ne? Hele, a kolik ti vůbec je?"vyprskl muž.

,,Je mi dvacet jedna a přišla jsem sem sama. S rodiči jsem žila v lesích,"odvrátila jsem znechuceně tvář, když mi ten muž, jenž se mi posmíval, foukl kouř z cigaret do obličeje.

,,Jardei, vypadni vod ní, nebo se vážně neovládnu! A to ještě uvidíš!" Potom zklidnil hlas a směrem ke mě pokračoval: ,,Takže jsi divoženka, jo? Víš, na jednadvacet nevypadáš, spíš na takových patnáct, takže by ses tu asi neměla procházet sama, víš? Je to tu nebezpečný... Chceš dovést domu, nebo to zvládneš sama?"

,,Sama nevím, ani kde jsem! Takže... asi ne. Jo, teda ne, určitě ne!"vykulila jsem oči, když jsem si uvědomila, co jsem řekla.

,,No tak pojď,"pobídl mne, vzal si kabát, svíčku na cestu a mohli jsme jít.

,,Kde vůbec bydlíš?"

,,Už jsem Vám to říkala, v Zlobě, v Paramě,"vysvětlila jsem mu a využila jeho zamyšlenost k otázce, ,,říkal jste, že máte dcery. Kolik je jim?"

,,Té starší, Micherelianě, je sedmnáct. Moc hodné děvče. Promiň, že se jí chlubím, ale musím říct, že právě dostala titul Magičky!" Z radosti v jeho tmavých očí šlo poznat, že ho úspěch Michereliany opravdu těší.

,,Má kamarádka - Siila - je také Magička. Prý je to vážně těžké, dostat titul..."

,,Ano, to je. Ještě, abych nezapoměl na svou mladší dceru. Je jí třináct a jmenuje se Izraela. Neovládá sice magii, ale je skvělá v počtech a celkově je chytrá. Dělají mi obě radost - navíc teď s ženou čekáme dalšího potomka," usmál se.

,,Tak to gratuluju - ejhle, už jsme doma! Moc vám děkuju za vaši ochotu a čas mě sem doprovodit - můžu vás pozvat na čaj?" zeptala jsem se s upřímným úsměvem.

,,Kdepak, to už nemohu. Těšilo mne, Liško!" A už byl pryč.

,,Jak víte mé jmén - ale, k čertu s tím, ať si ho slyšel, kde chtěl!"ušklíbla jsem se vesele a vstoupila do bytu.

Vlezla jsem si do postele a nechala vědomí, aby navštívilo říši snů.

Ahoj!
Nová kapitola je tu! Co jsem chtěla říct... Jo, už vím. Tento týden budu vydávat vždy po páté hodině a ten příští zas dopoledne a tak se to budu pořád střídat, oki? :)
Budu se těšit u další kapitoly, která přinese mnoho zvratů :)