Borboie

28. Kapitola - Žádost podepisující ortel smrti

V noci jsem ani oko nezamhouřila. V hlavě se mi stále ukazovaly všechna pro a proti Tazarethiny nabídka. Byl to vyrovnaný souboj. Díkybohu, ve chvíli, kdy už jsem tu nabídku málem přijala, se Siila probudila.

,,Dobré ranko,"vydala ze sebe mezi zívnutími a protáhla se. Měla jsem chuť ji vzít po hlavě něčím těžkým, jen aby se vzpamatovala. Tohle byl opravdový svět se zimou zalézající pod nehty a ne romantická povídka, kde se postavy budí svěží.

Tazareth už byla vzhůru. Jen Bůh ví, o čem snila, ale neustále sebou trhala. Připomínala mi malé štěně, které má psotníček a přitom hluboce spí.

,,Vzbuďte někdo Percyho,"zavrčela jsem protivným tónem. Víčka se mi sama od sebe mučivým tempem spojovala. Bylo to velice nepříjemné - zrovna ve chvíli, kdy jsem stála na prahu říše snů, jsem se musela probudit. Obávala jsem se tedy, že moc daleko nedojdu. Vzhledem k našemu časovému vytížení to moc dobré nebylo, takže jsem doufala, že čím dřív znovu vyjdeme na cestu, tím delší trasu ujdu. Postrádalo to logiku, ale já si to v tom unaveném omámení neuvědomala.

,,Percy," šeptla Siila a ve mně se znovu zvedla vlna chuti blondýnce ublížit. Stoupla jsem si tedy raději a čtyřmi kroky přistoupila k spícímu tělu. Lehce jsem Percyho kopla do ruky (tedy, pokud se jako lehce definuje to, když vám po kopu zůstane modřina) a on se konečně probudil.

,,Vstávej, špatný houslisto. Zbývají nám už jen čtyři dny a desítky kilometrů k tomu," řekla jsem upřímně. Percy se ihned probral a jedním pohybem si hodil batoh na záda.

,,Tak jdeme, nebo ne?" Pozvednul černovlasý chlapec obočí. Mávla jsem na něj rukou a obrátila se na Tazareth.

,,Budete pokračovat s náma?" zeptala jsem se.

,,Jen na konec hvozdu,"odpověděla.

Neuběhla ani hodina a stáli jsme na ušlapané, zato ale zasněžené cestě. Hned vedle, akorát z levé strany byla menší louka a za ní se klenuly pohoří. Pokud mě můj orientační smysl neklamal, museli jsme ty hory obejít a potom ještě pokračovat dvě až tři míle na jih. Následovat měl mírný svah a konečně náš cíl - Sacrê.

,,Budu se s váma muset rozloučit,"promluvila Tazareth a my se zastavili. ,,Budu vám všem držet palce, ať se dočkáte toho svého štastného konce. Opatrujte se. Obzvláště ty, Siilo. Liško? Promysli to. Byla by škoda, kdybys toho nevylužila. A ty na ně dávej pozor, Percy."

Šokovaně jsem hleděla na Siilu. Co to má znamenat? I přes svou zmatenost jsem se otočila k Tazareth a popřála jí vesměs to samé, co ona nám.

Zamávala nám, otočila se směrem ke hvozdu a tělo se jí začalo pohybovat v tanci chodu. Její ladný krok jsem sledovala až do doby, kdy se ztratila v bludišti stromů.

Povzdychla jsem si, usmála se na Siilu a vykročila. Najednou jsem si zase připadala sama. V Tazareth jsem poznala někoho, kdo se mnou soucítí, chápe mne. Věděla jsem, že jsem měla v Percym a Siile oporu.
Bylo to, jako kdybychom hráli nějakou podivnou hru s ještě podivnějšími pravidly. Jako kdybych byla s Percym a Siilou v jednom týmu, ale i přesto jsme hráli odděleně.

Já se necítila odstrčená. To byl pocit, který cítili pouze ti lidé, co nikdy odstrčení nebyli. Já se zkrátka cítila mimo tým. Dodnes nevím, zdali to byla pouze má doměnka, nebo to tak bylo doopravdy.

Čas ubíhal drtivě rychle a zanedlouho nám slunce svítilo na temena hlav. Cesta se skoro vůbec neměnila. Po tom, co jsme ztratili onu louku z dohledu, se nám po levé straně objevila nemalá skála. Jak jsme tak šli, ten kus kamene se neustále přibližoval, až se vlastně celá cesta plazila podél. Po pravé ruce jsme stále měli les a samozřejmě, pod nohama sníh.