Borboie

2. Kapitola - Slova, jenž mají skrytý význam

Pokoj byl... maličký. Z místa ihned naproti dveřím jsem mohla pozorovat dění na ulici, bylo tam okno. Sice zaprášené a u rámu něčím zarostlé, ale bylo. Stoleček se dvěma židlemi pod oknem při jakémkoliv dotyku nebezpečně vrzal, proto jsem ho raději nechala samotného. Nemohla jsem si však nevšimnout petrolejové lampy, samozřejmě prázdné. U pravé stěny od okna stála první postel, na níž ležela silná deka, která jistě musela v krutých zimních dnech udržet teplo. V nohou postele se jemně pootvíraly dveře. Přistoupila jsem k nim a nahlédla do miniaturní komůrky, kde sice byl záchod, ale vana nikde. V hlavě jsem si udělila úkol, že se musím na koupelnu zeptat oné ropuší ženy. Dveře jsem zavřela a otočila se na levou půlku pokoje. Tam také byla postel, na oko stejná, jako ta má. Avšak místo dalších dveří u nohou lůžka majestátně vzhlížela ke stropu velká skříň. Jak jsem tušila, prázdná. V hlavní části byla zavěšená pouze železná tyč a na ní tři dřevěná, hrubě opracovaná ramínka. Tak loket od stropu končila druhá část skříně, od té hlavní oddělena samostatnými dvířky. Byla tam pouze polička a spousta prachu. I přes mou střední výšku jsem ho v pořádku viděla, stropy tu nebyly zrovna vysoké.

I v mém pršiplášti jsem si sedla na postel a hluboce se zamýšlela nad tím, co budu dělat. Půjdu do učení k nějakému mistrovi? Nebo si rovnou najdu práci a začnu makat? To mi zůstávalo záhadou. Proto jsem raději obtěžkala jedno ramínko pláštem, zamkla dveře, zula si boty a svlékla kalhoty, oboje kožené, takže jsem zůstala pouze ve dlouhé, bílé haleně a punčochách. Jemně jsem si vlezla pod deku a ignorovala nepříjemné natékání prstů teplem.

Druhý den nezačal moc dobře. Probudilo mě ostré a silné bušení do dveří. Chvíli mi trvalo najít klíč, který jsem zřejmě v noci během svého neklidného převalování shodila ze stolu na zem. Ruka se mi tím nenadálým stresem třásla a mně dělalo obtíž se trefit do zámku.

,,Dobrý den,"vydechla jsem po otevření dveří. Přede mnou stál statný blonďatý muž, oblečen do nádherné modré uniformy. Náhle jsem si ve svém nočním úboru přišla nicotně.

,,Dobrý den. Vyrušil jsem vás? Mám přijít až později?"zeptal se, když si mě pochybovačně prohlížel. Jistě jsem musela mít ošklivě rozcuchané vlasy a ospalky po celém obličeji. Nehledě na mokré stopy na tváři, jelikož mi před usnitím vždy strašlivě slzely oči. Byla to u mě jediná věc, která zdánlivě připomínala klasický lidský pláč.

,,Ne, to je v pořádku. Co potřebujete?"odpověděla jsem a potlačila zívnutí. Muž otevřel brašnu, ležérně přehozenou přes rameno a podal mi menší komínek úhledně složeného oblečení s pár cetkami na vrchu. To má práce nebyla.

,,Včera ráno jsme vám u bran zabavili vaše... zavazadla. Nyní vám je předávám, slečno,"opáčil a já si uvědomila, že bych si to asi měla vzít. Rychle jsem tak udělala, řekla pouhé nashledanou a zavřela dveře.

Položila jsem si věci na postel s tím, že si je zkontroluju. Ke stolu jsem stále důvěru necítila.
Nejprve jsem otevřela drobný měšec na vrchu abych zjistila, že je v něm pouhých šest paterů. S tím moc dlouho nepřežiju. Také jsem zahlédla několik prstenů, přičemž jsem si ten nejvzácnější navlékla na prostředníček. Křečovitě jsem natáhla ruku, jako bych chtěla celému světu říct ,,hele, čum co mám!" a falešně se zachechtala. Byl to podivný zvuk, ale zvláštním způsobem se mi líbil.
Pod několika dalšíma věcma jsem konečně mohla rozložit oblečení. Před sebou jsem viděla totožnou halenu, jako jsem měla nyní na sobě, akorát že se zvázaným výstřihem. Další na řadě byly kalhoty, pěkně tlusťoučké, přesně stvořené pro proměnlivé zimy tohoto podnebí. Následovaly kalhotky s vysokým pasem, které ochraňovaly ledviny. Nakonec další pršiplášť - i když jen poloviční. Byl i přes ramena, měl dva knoflíky (jeden nad prsy a druhý u pupíky) a končil mi nad koleny. Celkově jsem v něm byla docela nemotorná, ale zahřát uměl skvěle.