Borboie

10. Kapitola - Ulice mají oči i uši

,,Můžeme jít konečně domů?"prosila jsem zoufale toho blonďatého andílka, co v rukou držel kabelu z poloviny naplněnou sušeným masem. S úsměvem se otočila, vlnité vlasy jí jemně poletovaly kolem obličeje. Natáhla ke mně ruku, ale když bez jakékoliv odezvy již několik okamžiků strnule visela ve vzduchu, stáhla jí. I s namodralými konečky prstů ji vsunula do kapsy lososového jarního kabátu, co jí musel zahřát stejně jako obyčejná halena - tudíž nijak. Na nic si však nestěžovala. Ač Siile úsměv malinko pozasnul, teplo v očích nikam nezmizelo. Pro mě to byla nevyžádaná úleva, které jsem nerozuměla.

,,Tobě se chce?"podivila se, jako by to snad byla ta nejzvláštnější věc na světě, přičemž jí obočí tak hravě vyskočilo, až svráštělo její jinak hladké čelo. ,,Stejně nás tam nic nečeká!"

Hrdelně, z čistého pobavení, jsem se zasmála. Pravou ruku jsem si ještě teatrálně položila na místo, kde má tlouct srdce a zanotovala: ,,To ani tady."
Netrvalo ani sekundu, a já měla zpět nasazenou ledovou masku.

,,Mohly bychom ale zajít... třeba do..."
Siila se snažila dokončit rozvinulou větu, ale ač se snažila a otáčela do všech stran jak jen mohla, tušila jsem, že je tato bitva vyhraná. Zároveň jsem netušila, proč mi na tom tak záleží - copak nemohu jít domů sama? Proč mi tak záleží na svém doprovodu? Za tu dobu, co se známe, dokázala světlovlasá dívka dokonale znejistit mou mysl.

,,Můžeme jít do čajovny!"

Mé oči automaticky zabloudily k dívce a téměř jí propálily. Můj výraz se jistě rovnal výrazu sériového vraha, když ho jeho oběť prosí o milost.
Zoubky jsem se kousla do vnitřní strany tváře, jak abych náhodou nezaúpěla.

,,Jistě, pojďme. Protože tam nás samozřejmě čeká něco úžasného,"zavrčela jsem dost nahlas, snad aby Siila uslyšela mé skryté protesty.

Má spolubydlící si vyhlédla nejistě vypadající podnik, na úplném okraji trhu, tam, kde začínají kamenné obchůdky a křivé domy.
Zvenčí krámek vypadal zcela šarlatánsky - výkladní skříň na sobě nesla jemnou, modro zelenou barvu, jenž se na mnohých místech odlupovala; vlastně by se dalo říct, že bylo pouze pár skvrnek dochovaných. To suverenitě nepřidávalo. Stejně jako to, co výkladní skříň ochraňovala. Vodní dýmky, polštářky, to vše orientální.

,,Jseš si jistá, že chceš jít sem? Znám jednu pekárnu, kde by ti jistě čaj udělali,"přesvědčovala jsem Siilu usilovně, nýbrž marně. Její umanutost mě jednou přivede do hrobu.

,,Ano, jsem si jistá!"vykřikla dívka a jedním skokem byla u vchodových dveří. Na okamžik se zastavila, na tváři jí hrajíce jemný úsměv, a otočila se. Ruka jí stále spočívala na madle a ještě než se stihla do dveří plně opřít svou vahou, šeptla: ,,Tak pojď, Liško."

Jako kdyby najednou stiskla spínač mých reakcí. Mé tělo se bez jakékoliv podnětu z mozku pohlo v před. Pravý bok se zapřel do již zavřených dveřích, levá ruka chytila madlo. Překvapilo mě, kolik síly jsem musela využít k vstupu do čajovny. Nebo spíše - jak mohla Siila ty dveře tak lehce otevřít?

Nejdříve ze všeho si mé oči musely zvyknout na přítmí, které v místnosti panovalo. Jediné světlo poskytovaly podivné skleněné krychle, celé naplněné jakousi zářící hustou tekutinou, položené na každém stolku.. Vzduchové bubliny se v ní pomalu pohybovaly z prava do leva, některé - jako kdyby chtěly ukázat svojí jedinečnost - jen stály na místě nebo se pomateně točily v kruhu. Jakékoliv přírodní zákony v těch skleněných vězení zřejmě neplatila. O to krásnější bylo, že byla každá kapalina jinak zbarvená - tmavě rudá, smaragdová, meruňková, slunečnicová...