Borboie

8. Kapitola - Pravda vždy zmizí

,,Edward..."šeptla jsem automaticky, ale dost hlasitě, aby mě Petra a ten chlapec slyšeli.

,,Co jsi to řekla?"vyjekla žena a drapla mě za ruku. ,,Zopakuj to!"

,,Cože?"vydala jsem se sebe překvapeně. O co jí jde?

,,Co jsi to předtím řekla, zatraceně!"křičela už.

,,Já nevím!"pískla jsem. Ruku jsem z jejího sevření vybojovala a i do její pravé sestry si schovala obličej.

,,Ale víš!" Petra si zoufale povzdychla, prohrábla si své tmavé vlasy prsty a pokračovala ve svém výslechu. ,,Proč jsi vyslovila to jméno?"

V mozku mi to šrotovalo na plné obrátky a z uší jistě kouřilo. Mám si něco vymyslet? Mám říct pravdu? Co když je to pouze omyl?

,,Ten chlapec..." Ukázala jsem na Percyho. ,,Nebo spíše jeho rty mi Edwarda připoměly."

,,Jak zní příjmení toho tvého Edwarda?"otázala se prostě Petra. V mé paměti se ale otevřela zajímavá vzpomínka na hru, kterou jsme nikdy nezakončili...

,,Nemám ponětí,"přiznala jsem se studem v hlase a sklopila hlavu. Nic jsem nechápala. Proč se prostě nemůže Petra normálně vyjádřit?

,,Jak, že-... Kdepak, já už se ptát nebudu,"rezignovala postarší žena, když jí zřejmě napadlo něco lepšího. ,,Percy, přines mi prosím tu fotografii, co mám na nočním stolku."

Zvedla jsem pohled v ten pravý čas, abych viděla, jak černovlasý chlapec přikývl a odešel. Petra měla v tváři vtisklý stesk a beznaděj. Na co asi myslela?

,,Mamko,"oslovil Percu svou matku a předal jí rámeček s černobílou fotografií. Žena něžně palcem pohladila sklíčko. Její rysy zjihly. Najednou byla tak nevinná a čistá, jako lilie. Jako člověk, který žije pro dobrou věc. V mém případě se obě podmínky vylučovaly.

Petřin pohled náhle ztvrdl. Svaly se napnuly, vrásky zviditelnily. Fotografii mi přímo nacpala před nos.
,,Je to on? Ten chlapec, o kterém si mluvila?"

Pořádně jsem si obrázek prohlédla. Nechtěla jsem dělat ukvapené závěry, proto jsem si dala na čas.
Úplně vlevo jako plamen ohně ve tmě zářila chlapcova bílá pokožka. K tomu tvořily zajímavý kontrast havraní oči a vlasy stejné barvy. Na předpokládaný věk asi sedm let byl vzrůstem velmi malý, jako kdyby byl špatně živený. Zdravému vzevření nepřidávala ani stínem neposetá tvář a mrtvý pohled v jeho očích.

Vzhlédla jsem na Percyho. Bezpochyby to byl on. Možná byl teď o desítky centimetrů vyšší a kilogramů těžší, ale podoba byla nezapřitelná.

Vedle maličkého Percyho stála jeho matka, Petra. Vypadala o mnoho mladší, šťastnější. Barvu vlasů měla sytější a pleť vyhlazenější. Na sobě měla světlé šaty, stuhou svázané v pase, tak aby ho zvýraznila. Možná to bylo pouze střihem ošacení, nebo výběrem spodního prádla, ale i prsy měla pevnější. Byla nádherná. Přesto se ale nedala přehlédnout jizva na její levé tváři, snad ještě větší a odpudivější než nyní. I tak... Ano, i tak byla nádherná.

Když mé oči zabloudily až k pravé straně fotografie, být člověkem již vzlykám.

Byl mladší, než jak vypadal, když jsem ho poprvé spatřila. Ač byl věkem dospělý muž, stále se jeho obličej vyznačoval dětskou zakulaceností. Měl mnohem světlejší vlasy než jeho mladší bratr a matka. Zato pleť měla stejně opálenou jako ona. Ani sprška pih na nose a v jeho okolí mu na kráse neubírala. Oproti jeho příbuzenstvu byl velmi vysoký, i když ve skutečnosti byl právě on sám označován za ,prcka'.

,,No, ano, je... Ale..."Zhluboka jsem se nadechla. Něchtěla jsem to říkat. Některá slova mi stále způsobovala bolest. ,,...Už nežije. Jsou to čtyři roky, co je mrtvý."

,,Ne, není,"zamumlala Petra. V první chvíli mi jí bylo líto. Byla to zřejmě jeho matka. Já být jí, tak si to také nechci připustit. Čím déle jsem nad touto situací přemýšlela, tím více jsem vymýšlela teorií. A to bylo špatně.

,,Viděla jsem ho umírat, nelžete mi,"řekla jsem znenadání chladným hlasem. Již jsem se obrnila. Nechtěla jsem znovu poznat naději. Ne, kdepak. Samotná naděje mi nevadila. Ale co potom ten příšerný pocit, kdy vám proklouzne mezi prsty? Je to jako, když má dítě hračku, ale než si sní postačí pohrát, někdo mu ji sebere. Ta bezmoc je nejhorší.

,,Byl mrtvý... Ale vrátil se mezi nás..."šeptla a bez slz se rozvzlykala. Po čele mi sjel ledový pot.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na Petřina slova o Návratu. Skládanka do sebe náhle zapadla.

,,Kdy... Kdy se to stalo?"zeptala jsem, s hlavou pukající bolestí. V lebce jsem měla vlnobití. Litry vody dopadaly na pevnou kost zevnitř a pomalu ale jistě ji omlívaly. Tak nějak jsem se cítila.

,,Asi tak před třemi a půl lety,"vzpomínala Petra.

,,Překvapuje mě, že se mě nepokusil vyhledat..." Obočí jsem svraštila ublížením. Kolikrát mi ještě chtěl vrazit kudlu do zad?

,,Mě ani ne,"pronesl nezaujatě Percy. Šlehla jsem po něm vražedným pohled, pod kterým raději o krok couvl.

,,Děvče... Chtěla jsem od tebe zjistit, kde Edward je, ale zřejmě to taky nevíš. Řekni mi alespoň, odkud ho znáš,"požádala mě Petra. Najednou ve mně probíhal souboj. Pokud jí můj příběh řeknu, dozajista mě odsoudí. A nemá mi to být jedno? Jediný důležitý názor je ten od Boha. Obyčejný člověk mi může být ukradený.
Přikývla se tedy a začala v hlavě skládat smysluplné věty.

,,Byl to můj snoubenec,"začala jsem zostra. ,,Poznala jsem ho, když mi bylo dvanáct. Byla jsem slepá a bez jeho pomoci bych jistě zemřela. Ujal se mě a snažil se mi oči vyléčit. Když mi bylo kolem patnácti, povedlo se mu navrátit mi zrak. Za nějaký ten čas jsem se do něj zamilovala. Mou lásku zprvu opětoval pouze jakožto můj bratr, nakonec ale i romanticky. V roce sto osmnáct O.V.P.D jsme měli naplánovanou svatbu. Na té mu ale někdo vzal život..."

Po tolika letech mě jako kulka zasáhla psychická muka. Vše mě bolelo, ale zároveň ne. Alespoň ne vnějšně.

Jako by se mé tělo celé vysušilo.
Jako by mě škrábla kočka do oka.
Jako by se mi do srdce zabodlo tisíce jehliček.

Stejně, jako když umíral.

Teď ale žije. A má noční můra s ním.

Ano, já ještě žiju. Také se divím.
Jinak ahoj :D

Dnes aktualizuji (kým, čím, ne koho, co) minimem slov, přesněji 975.
Chci se omluvit za případné nesrovnalosti, jenž mohou vzniknout při těchto aktualizacích. Již po druhé a rozhodně ne naposledy slučuju dvě kapitoly v jednu. Není jednoduché přepsat názvy kapitol (oki, bylo by, kdybych od každé části neměla 4 verze), navíc občas musím místo jedné přepsat rovnou i dvě nebo tři, aby na sebe hezky navazovaly a vy si nemuseli klepat na čelo a ptát se: WTF?

(jakože Where The Food myslím, ehm, samozřejmě :D)

Děkuji za pochopení 0:)

Zatím papa!