Borboie

19. Kapitola - Víra, láska a mír

Nikdy jsem netušila, jak je vzájemná konverzace důležitá. A ještě důležitější byl čistý prostor, bez jakýkoliv tajemství a otázek ve vzduchu.

Už to byl témě měsíc, od doby, kdy mi Kowalski sundal náprstek. A co se změnilo? Všechno.

Siila se se mnou nevídala, nepočítaje ty okamžiky po probuzení a před usnutím. Jak jsem se vrátila z pekařství, už tu nebyla. Nevěděla jsem, kam celý den chodila a styděla jsem se, že mi to bylo ukradené. Její hrdost a můj nezájem pomalu ale jistě bortili naše křehké, krátké přátelství. A to vše kvůli nalezené krabičce s šilinky, moji zvědavosti a její lži. A to mi přišlo, že nesnáší lhaní.

Percy. Abych řekla pravdu, myslela jsem, že Siila tráví čas právě s Percym. Bohužel, a já se za to na něj nezlobím, se mnou už také moc nemluví. Většinou mi řekne: ahoj Liško, nebo jak to jde, Liško? či snad pozdravuj ode mne Siilu, Liško. A právě to poslední mě dohánělo k šílenství. Znamenalo to, že některé dny Siila netrávila s Percym? No, a taky mě docela štvalo, jak Percy za každou větou řekne mé jméno. Jako by si nebyl jistý, zda jsem věděla, že mluví na mě. Ale na koho jiného, než na mě, když v místnosti nikdo nebyl?

A tak se přesouvám k dalšímu zvláštnímu človíčku, Petře. Už dva týdny jsem ji neviděla, a když jsem se na ní zeptala Percyho, odpověděl, že taky neví, kde je, ale že si nemám dělat starosti, protože občas zmizí. Což nám zase řeklo, že neměl Edward a Percy ani jednoho normálního rodiče. Já se taky nemám čím chlubit.

Ach, a poslední nám zbyl Oliver Kowalski. Ten parchant je snad jediný, který mě ničím nepřekvapil. Všechny ty uplynulé hodiny jsme strávily 'procvičováním mých reflexů', jak to on nazval. Já bych to spíš nazvala 'budu si na tobě vybíjet vztek a ty se nesmíš bránit, jen uhýbat', ale co. Sice jsem si myslela, že jsou mé reflexy mnohem lepší než ty lidské (nejnovější modřinu mi udělal asi před týdnem a to jen proto, že jsem z nedostatku spánku zívla, ale ta už taky mizí). On se prostě nezmění.

A v neposlední řadě se blížili Vánoce, vlastně byli už za rohem. Už jen tři týdny. Ač v boha věřím, tyhle praštěné svátky jsem nikdy nepochopila. To se jako slaví narození nějakého miminka, nebo co? I když mi to Edward každé Vánoce vysvětloval, já to nikdy nepochopila. Nebo spíš nechtěla pochopit.

Ať tak nebo tak, právě jsem stála před jedním z mála hezkých míst v Borboie. Tím místem byl kostel svatého Jiljí (název jsem si vypůjčila od kostela v Uhlířských Janovicích, pozn. aut).

Jeho kupolovitý skleněný strop se třpytil v zimním slunci a klenul ve výšce sedmipatrové budovy. Nádherné, ručně vyrobené dveře s překrásnymi vyřezanými vzory byly z ebenového dřeva a tloušťka dosahovala minimálně palce. Tam, kde kameny nahrazovalo sklo bylo po celém obvodu několik chrličů v podobě rozšklebených opic s křídly, kterým z hub trčely rampouchy. Okouzlující okna vrhala barevné stíny po všech temných koutech a já měla pocit, že se mi z těch barev rozkočí hlava.

Když jste stáli u téhle obrovské budovi, připadali jste si malinkatí, ale zároveň velcí, jako nikdy předtím. A pokud jste se pozorně zahleděli, mohli jste vidět zlatou špičku na nejvyšším bodě kopule. Byla to nádhera.

Ještě předtím, než jsem překročila práh kostela jsem si všimla odroleného nápisu napsaného přímo na zeď nad dveřmi:

Kde víra, tam láska
Kde láska, tam mír

Co je to za hloupost?

Ok, když to teď píšu, je 22:20 a já mám stávat ve 4, ale co bych pro vás neudělala, že?

DŮLEŽITÉ!

Chci vědět, zda má cenu zveřejňovat ten nový příběh o tom, co by se stalo, kdyby Liška neřekla "ryvintik"... Stačí, když do comm napíšete 'ano', jakože to má cenu, nebo 'ne', jakože to nemá, díky...

Jinak, slavíme jubileum, nebo jak se to jmenuje! Dvacátá kapitola!

#fakt6#
Liška je alergická na skopčí maso a... špenát.