Borboie

29. Kapitola - Náznak falešné empatie

,,Měli bychom se dostat k moři. Tam přeci lodě kotví,"přemýšlela jsem nahlas, zatímco jsme ještě stáli na místě ,dopadu'. Tedy až na Percyho. Ten stále zmateně seděl na zemi a vypadalo to, že jen tak nevstane.
V ústech jsem stále cítila pachuť žaludečních kyselin. Ušla jsem pár kroků k čistému, neposkvrněnému sněhu a nabralo ho do dlaně. Měla jsem v úmyslu si ho dát do pusy jako vodu.

Ale dříve než jsem to stačila udělat, zmizela Siila za domem.
,,Hej! Kam to jako jdeš? Tohle jsme si už tak před čtvrt hodinou zažili. A víš, jak to dopad-... Panebože, Percy! Vstaň!"zavrčela jsem a dál pokračovala v dohánění Siily.

Blonďatá dívka se zastavila až u mol. Před námi se rozprostírala nekonečná plocha vody. Tekutina zelenošedé barvy si jemně pohrávala s kocábkama, až celé pobřeží vypadalo podivně zvlněné.
Moc lidí jsem neviděla. Ani jsem se nedivila - ostrý vítr vanoucí od moře mi omíval tváře a zima tuhla klouby. V Borboir téměř nikdy vítr nefoukal. Ale to jsem si uvědomila až teď.

,,Siilo, co to děláš? Měly bychom se vrátit pro Percyho..."promlouvala jsem jí do duše. Nebýt toho, že mi má pýcha nedovolovala mu odpustit, litovala bych ho. Neustále byly se mnou a Siilou nějaké problémy, které musel Percy také prožívat.

,,Víš, proč jsem ti nikdy nevyprávěla o své rodině, Liško? O svém životu před Borboie?"zeptala se Siila a otočila se ke mně. Obočí měla svraštělé k sobě smutkem a trápením.

,,Ne, to nevím,"odpověděla jsem a v mém nitru se zrodilo neblahé tušení, že to, co následovně uslyším, nebude nic hezkého. Já to nechtěla slyšet! Chtěla jsem žít ve svém sobeckém, zhýralém světě, kde je normalní honit se za přízrakem milence z minulosti, kde se řeší pouze to, jak mi všichni křivdí. Nechtěla jsem si k tělu připustit žádné cizí problémy. I přesto jsem mlčela, protože jsem věděla, že to bude lepší přijmout teď, než-li později.

,,Já si to totiž nepamatovala, Liško. Jednou jsem se prostě vzbudila v neznámé místnosti a nic si nepamatovala. Museli mi vymazat paměť, nebo já nevím. Měla jsem velký strach a nikdo mi tenkrát nepomohl. Jen mi nějaká žena řekla, že mě vlastní otec prodal do harému prince. To mi bylo asi tak sedm. Sakra, Liško, vlastní otec! Já ani nevím, zdali se doopravdy jmenuji Siila! Ale... Asi spíš ne. Všechny ženy z harému měly podobná jména. Miila, Kiila, Tiila. Bylo tam strašné horko a pořád se tam rodily děti, o které jsem se já a ostatní mladičké dívky měly starat. Jen jsem se děsila toho, kdy si princ k sobě pozve i mě. Ten den naštěstí nikdy nenastal. Jedna žena ho zabila a celá monarchie se rozpadla, protože každý chlapec z jeho dětí byl po třetích narozeninách zabit. A dívky panovat nesměly. Nejhorší na tom ale bylo to, že jsem celá ta léta - celých devět let - chtěla odejít pryč. A potom, když jsem mohla, jsem nevěděla, co dělat. A tak jsem se dozvěděla o Rozkošnici. Tam byla nejlevnější čarodějnická škola, kterou jsem si mohla i z platu uklízečky zvratků v tamním lokále dovolit. Když jsem po třech rocích dokončila základní vzdělání, vydala jsem se do Borboie. Občas jsem musela pěšky, ale většinou mě někdo svezl. A potom jsem poznala tebe,"vydechla zklamaně Siila, jako kdyby zapoměla na něco důležitého.

,,To... To je mi líto. Myslím to s tvým otcem. Ale, jo, pořád nevím, proč mi to říkáš. Proč zrovna teď." Poslední slovo jsem zdůraznila, ale neubránila jsem se pomyšlení na malou, bloňdatou holčičku se smutnýma očima v zářivém orientálním oblečení. Ač jsem se snažila Siilu pochopit, má slova zněla jako univerzální možnost pro náznak falešné empatie.

,,Protože jsem nikomu nechtěla říkat svůj příběh. Ne bez těch sedmi let. Došlo ti to už?" Siila nadzvedla obočí.

,,Pořád nechápu," odpověděla jsem, ale když jsem si všimla blondýnčina přísného pohledu, zkusila jsem to znovu, ,,teda, možná ano. Znamená to, že jsis, ehm, no, vzpoměla?"

,,Ano!"vypískla téměř Siila. Po chmurné náladě nebyly ani památky. ,,Pamatuji si, jak jsem se támhle honila se sestrou" - dívka ukázala na velice úzkou uličku mezi dvěma domy - ,,a ona upadla a odřela si koleno. Já... Vzpoměla jsem si, kde jsem bydlela. Byl to ten dům hned pod srázem!"

Na okamžik jsem mlčela. Chtěla mi tím Siila naznačit, že snad se mnou nechce pokračovat? Propalovala jsem ji očima a řekla: ,,Jestli tu chceš zůstat nebo navštívit rodiče... Já ti to zazlívat nebudu."
Usmála jsem se falešně, i když se mi srdce svíralo úzkostí nad onou představou. Zřejmě to vypadalo, že jsem si na Siile vypěstovala závislost - ač jsme byly rozhádané, byla jsem klidná, protože jsem její přítomnost cítila.

,,Co? Ne! Jak tě to zatraceně napadlo?! Ty by ses snad vracela k lidem, kteří tě prodali někam do orientu?"rozčílila se Siila. Ulevilo se mi, i když jsem to nechápala.

,,Nerozumím tomu. Jsou to přeci tvoji rodiče!"odvětila jsem zmateně. Dívka mi dala ruku na rameno a palcem dělala jemné kroužky.

,,Liško, ach má podivná kamarádko. Lidé jako-... Hybridi jako ty, tedy ti ztvoření zvířetem, to nechápou. Ač máte všechny příznaky lidství, ty zvířecí pudy cítíte stále. Ke svým stvořitelům cítíte stále stejnou oddanost (a to vám mohou udělat cokoliv), kterou nerozeznáte od mateřská lásky. A ta, u nás lidí, může vyprchat,"šeptala tence Siila. Bylo mi do pláče, ale nemohla jsem vzlykat. Obviňovala jsem blondýnku ze zrady, ale zároveň si vyčítala svou hloupost. Cítila jsem se jako člověk, ale nikdy jím nemohla být. Myslela jsem, že se chovám rozumně, ale byla jsem tragicky naivní. Tak naivní!

Smutek se brzo změnil ve vztek a jeho tlumenou formu jízlivost.
,,To ti řekl Percy?"zasyčela jsem. Byla jsem rozpálená jak nikdy. Když mi zabodl kudlu do zad Percy, byla jsem obrněná. Tak nějak podvědomě jsem tušila, že po synovi Olivera Kowalskiho nemohu moc chtít (o to víc mě Edward překvapoval). Ale u Siily - u té milé dívky, se strašlivou minulostí - bych to doopravdy nečekala.

Náhle jsem uslyšela volání svého jména.

,,Liško! Liško!"

Otočila jsem se kolem své osy. Pohled mi padnul na zrzavou dívku ve svatebním, nápadně mi podobnou. Dlaněma si zakrývala hruď a v očích se jí zrcadlila smrt.

,,Liško," zavzlykala dívka, ,,umíráme?"

Pomalu odendala dlaně ze svého drobného hrudníku a detailně si je prohlédla.
Nad prsy měla jemnou vypouklinu, jenž nesla rudou barvu. Krev se jako pavučina pomalu plazila po bělostné lásce a já nemohla dělat nic jiného, než doslova civět.

,,On nás zabil, Liško. Proč to udělal? My ho milujeme. Tak proč to dělá?"ptala se smutně dál a natahovala po mě svou bledou ruku. Hned ji však stáhla a dala si ji před ústa, to začala kašlat. Rty se jí zbarvily karmínovou červení, jejíž pár kapek dopadlo i na ty drobné dlaně. Bylo to jasné. Umírala.

Dívka se sklátila k zemi. Poloha jejího těla připomínalo prošení o milost. Z ohnutých zad vyčuhovala rukojeť nože. Najednou ke mně dívka vyslala pohled a tím se nůž zakryl. Avšak přední část šatů byla celá rudá. Bože, tolik krve... Pouze mašle uvázaná kolem útlého pasu byla ještě trochu bílá.

,,Liško,"zakvílela, ,,musíme ho najít... Musíme! A zeptat se ho... proč... Proč to udělal..."

,,Hej, Liško, Liško!" Siilin hlas jsem slyšela pouze matně. Slova se překrývala a opakovala. Podívala jsem se na blondýnku. Stále jsem slyšela své jméno, ale Siilina ústa se neotvírala.

Poslední vyslovení mého jména se rovnalo poslednímu výkřiku umírajícího zvířete. Když dozněl, po Sacrè se rozplynul pomstychtivý smích mého bývalého milence. Podívala jsem se na místo smrti dívky.

Nebyla tam.

Rada na začátek: jestli vám náčrt vašeho příběhu připadá nudný, vykašlete se na to a pište. Protože vás ty nejlepší nápady napadnou až při tom psaní.

Ahoj!
Dneska přicházím s poněkud kratší kapitolou. Mám ale závažnější problém; přemýšlím o tom, že bych Borboie smazala. První kapitoly jsou totiž opravdu otřesné. Takže teď dlouho nečekejte novou kapču, protože budu opravovat ty první. Pokud to ale nebude pokračovat dle mých plánů, příběh smažu.
Zatím ahoj :)