Borboie

26. Kapitola - Všechny hony na nás

Nebyli jsme na cestě ani deset minut a mně už začaly docházet síly. Zatímco v Borboie bylo spíš rozchozené bláto, než sníh, tady byly přímo závěje. S každým dalším pohybem v před se mi na boty z kůže lepil sníh a mé nohy se zdály být o desítek kilogramů těžší.

Špatně se mi dýchalo, jako kdyby se mi sníh usadil i na plicích, i když jsem zřejmě jen nebyla zvyklá na tolik čistého vzduchu najednou. Ta čistota pannenské přírody mě čím dál víc uchvacovala, až se mi
motala hlava. Klouby mě velice bolely, snad ještě pozůstatek z toho šíleného běhu.
Bylo mi na omdlení, ale už kvůli Siile a Percymu jsem si nedovolovala zastavit.

Po asi půl hodince to přešlo a já se mohla soustředit už jen na sníh lepící se mi na podrážky. Také jsem už před sebou pořádně viděla onen les - z dálky vypadal jehličnatý a měl vysoké stromy, jejiž špice byly obaleny sněhem. Ten se také stále snášel k zemi, což nám moc nepomáhalo.

,,Nemáte někdo něco k pití, prosím?''zasýpala Siila a já si též uvědomila, že mám vyschlé hrdlo. Byla opravdu velmi tuhá zima, jejíž chlad se nám usazoval na hlasivkách. Nebo alespoň nějak tak jsem si zdůvodňovala ten náhlý kolaps našich hlasů.

Jako odpověď na Siilinu prosbu jsem otevřela pusu, ale z krku mi vyšel pouze téměř neznatelný skřek. Musela jsem třikrát polknout a odkašlat si, abych udělala něco vzdáleně podobnému mluvení.

,,Ne, pro-." A potom se mi už jenom zlomil hlas. Co se to proboha děje? říkala jsem si v hlavě. Nakonec si Siila přeci jen mohla napít - všude kolem nás byl přeci sníh.

Po asi další hodině (i když bez sněhu by nám to trvalo tak patnáct minut) jsme došli na kraj lesa. Cesta se táhla stále dál a po pravé straně jí lemovaly jehličnaté stromy, začátek hvozdu.
Percy se zastavil a začal ve svém menším batohu něco hledat.

,,Takhle to nepůjde,"prohlásil a z batohu vytáhl několikrát přeloženou mapu. S hlasem na tom byl zdaleka nejlépe. ,,Trmácíme se jak stádo poraněných srn. Tímto způsobem se do Sacrê dostaneme tak za měsíc a my na to máme pět dní.''
Jeho tón mě velice překvapil; v tu chvíli se Percy zdál jako pravý vůdce, inspirující vším, co udělá. Možná to ale bylo tím, že jsem ho stále viděla jako toho adoloscentního výrostka, co umí příšerně hrát na housle a co se bojí svého otce tak, že ani nevyslovuje jméno svého bratra.

Percy rozložil mapu a já si nemohla nevšimnout větší černé kaňky znázorňujíc Borboie. Nevěděla jsem, jakého měřítka je mapa, ale i tak se mi vzdálenost mezi městem za námi a Sacrê zdála šílená. Ona je vlastně vzdálenost malá, ale husté lesy a menší hory jsou celkem obtíž, takže když chce člověk jít po cestě, docela se zajde.

,,Vidíte? My stojíme tady,"(Percy zapíchl prstem do mapky),,a cesta vlastně vede okolo tohoto lesa. Kdybychom to vzali přes ten hvozd, nakonec bychom stejně vyšli na cestu a navíc bychom ušetřili... já nevím, deset, patnáct kilometrů? A k tomu připočítejte i to, že tam bude menší vrstva sněhu a že je asi tak na půli cesty osada,'' vysvětlil nám Percy. Znělo to dobře, i když jsem měla jisté pochybnosti.

,,Osada?''vyprskla Siila a díky jejímu náhlému zápálu téměř nebyl slyšet sýpot. ,,A v lese? Nechci tě nijak urazit, Percy, ty moc dobře víš, jak Tě miluju, ale tohle je kravina. Ještě, když jsem se učila u mistra Lennyho, měli jsme jednu hodinu s názvem ,Jak vznikají nová města a osady'. Hlavní prioritou bylo, aby se nežilo v lese, ale blízko lesa."
Partneři na sebe chvíli zlostně hleděli, i když bylo jasné, že se jedná o takové ty zamilované hádky. Kdyby se hádali ještě ostřeji a nebyl tu sníh (a já)... Všem je snad jasné, jak by to dopadlo. Nad tou myšlenkou jsem se zamračila.