Borboie

25. Kapitola - Naděje na zářivou budoucnost

,,A ty si myslíš, že by to mohlo fungovat?'' zeptala se Siila po tom, co jsem jí vysvětlila svůj plán. Okusovala jsem si nehty vzrušením, pociťovala jsem adrenalin v krvi, ach, jaký to blahodárný pocit.

,,No jistě, že ano!'' vykřikla jsem téměř. Věřila jsem si. ,,Jen musíme vymyslet, jak se dostat za brány. A potom to bude dobrý. I s dneškem máme asi pět dnů na to, se do Sacrê dostat. Není to tak daleko.''

,,Připustíme, že jsme za branami. Co tvůj dřívější plán? Ten padá?'' Siila nakousla téma, co mě docela trápilo. V nynější době mám dvě možnosti. Buď můžu v Borboie zůstat, stát se ryvintikem - oh, oprava, vždyť já už ryvintikem jsem -, a doufat, že nikdo nebude chtít využít mých služeb a potom, možná, někdy v budoucnu, se zbavit Kowalskiho. Ta druhá možnost... No, tu mám už ted radši; zmizet z Borboie do Vlkové, možná najít Edwarda a naprosto a totálně se vykašlat na Kowalskiho. Líbilo se mi, jak to znělo - bez vražd a podfuků. I když to znamenalo, že své rodiče nepomstím.

,,Jo, padá,'' odpověděla jsem a zkousla si ret.

,,Loď sic' do Vlkové pluje, ale to tam poplujeme na černo?'' ušklíbla se Siila. Jí, jakožto zlodějce, by to zřejmě nedělalo žádný problém, ale co já?

,,Víc než devadesát šilinků to snad stát nebude,'' přesvědčovala jsem samu sebe. Měla jsem ovšem těch devadesát šilinků? Jistě že ne! Sotva dvacet, a to ještě, když jsem přimhouřila oči.
Zahleděla jsem se na svůj zásnubní prsten na ruce. Stále jsem ho nosila - připomínal mi staré dobré časy, doby, kdy jsem nemusela řešit nějaké hloupé lykantropy a jejich šílené blonďaté přítelkyně a čarodějnice v jednom.

Musela jsem ho prodat.

,,Teď jdu na tržnici něco prodat - ty si sežeň platidlo jak chceš, tedy za předpokladu, že jdeš se mnou a že už je nemáš,'' zachechtala jsem se nevesele ve dveřích našeho příbytku. Možná, že až příště budu odcházet, bude to naposled. Nechci to říkat nahlas, ale díkybohu.

,,Hej, počkej, Liško! Zapomínáš na jednu věc,'' upozornila mě Siila.
,,Hradby jsou celkem vysoké,'' zamyslela se, ,,ale ne tolik, aby se nedaly přelést. Problém je v tom, že je na jejich vrcholu ostnatý drát. Na jednom místě není,'' zašeptala téměř Siila.
Naklonila jsem se k ní.

,,Na jakém místě?''

,,Na branách.''

****

Zaklepala jsem staré dveře, co už dávno ztratily svůj půvab. Zevnitř se ozvaly kroky. Vyhledala jsem Siilu a přešlápla na místě.

,,Sio? Stalo se něco?'' ptal se horlivě Percy, když otevřel. Až potom si všimnul mě. ,,Liško? Co tu děláte?''

,,Je doma Petra?'' Protáhla jsem se kolem Percyho a vpadla do kuchyně. Tam, u stolu seděla Petra. Oddychla jsem si. Bála jsem se, aby zase náhodou někam nezmizela. To bychom pak měly po ptákách.

,,Petro,'' vydechla jsem, v periférním vidění jsem zahlédla Siilu opírající se o Percyho hruď, ,,potřebujeme Vaši pomoc. My... Nebo teda nevím jak Siila, ale já se potřebuju dostat pryč z Borboie. Zjistily jsme, že jediné místo, kde se dají hradby přelést, jsou brány. Potřebuju, abyste nám nějak pomohla se přes ně dostat.'' Ač jsem to na ni vybalila naprosto nepřipravenou, nevypadala nijak překvapeně. Zato jí na čele vyskočila hluboká vráska, na její krásné, lehce vrásčité kůži naprosto nepřirozená.

,,Vy dvě teda po mně chcete, abych odlákala pozornost strážců, že?'' Petra povytáhla obočí a dál přemýšlela. ,,Myslím, že u bran hlídkuje vždy jen jeden strážce, jsou totiž hodně silní. A spoustu jich je i magyky.''