Borboie

9. Kapitola - Rychlejší než ostatní

Z kuchyně jsem se dostala co nejrychleji jsem mohla. Petřina ani Percyho přítomnost mi nebyla příjemná. Ta houstnoucí atmosféra byla přímo k nevydržení.

Až teprve na hlavní třídě, jen třetinu míle od mého bytu, jsem se zastavila a vydechla. Třeštila mě hlava. Byla jsem tak psychicky znavená!

Přestože jsem před malou chvíli jedla, žaludek mi z náhlého popudu zakručel. Cítila jsem totiž nádhernou vůni nějakého pečiva. Zvedla jsem zrak ze svých botou a hledala zdroj vůně. Na rohu jednoho z mnoha bloků se pravidelně otevíraly dveře od pekařství. Neudržela jsem se a alespoň k výloze se vydala.

Za sklem se dělo mnohé. Stará prodávají žena trpělivě jednala se zákazníky, podávala jim pšeničné bulky a bagety a naopak od nich vybírala platidlo. Pekař, také vyššího věku, vyšel z druhé místosti, v ruce držaje tác s ještě teplým chlebem. Dvě dívky seděly u stolku na opačné straně výlohy, svými zohavenými prsty držely hrnečky s kávou a nenuceně klábosily. Spousta lidí stále nebyla rozhodnuta, co si koupí, proto chodila po prodejně sem a tam. Záviděla jsem jim. Lhala bych, kdybych řekla, že ne.

Chtěla jsem již odejít, ale mou pozornost upoutal větší kus papíru připevněný na skleněných dveřích. Přešla jsem k němu. Cizí písmo bylo ozdobné, pro mě ale špatně čitelné. Problémy mi dělaly i písmenka tiskací, natož potom ta autentická.

,,Hle...dá...me...roz...ná...še...če...čer...stvé...
ho...pe...či...va...mu...sí...to...být...člo...věk...
ry...chlý...a...v...do...bré...tě...le...sné...kon...di...ci...,"šeptala jsem si pro sebe polohlasem. Slabiky jsem si dala v hlavě dohromady a již ucelené věty přečetla nahlas: ,,Hledáme roznášeče čerstvého pečiva. Musí to být člověk rychlý a v dobré tělesné kondici."

Srdce mi zaplesalo. Pokud nebude to místo zabrané, klidně se o něj i poperu. Pro pár čistě vydělaných šilinků bych udělala cokoliv.
Přes náhlé štěstí jsem si smutně povzdechla. Bylo mi líto, že mi dělalo prachobyčejné čtení problémy.

Vstoupila jsem do prodejny a málem udělala krok vzad, jak mě ta vůně praštila do nosu. Zatřepala jsem nad tím hlavou a postavila se do fronty. Ucítila jsem svědění na tváři. Rozhlídla jsem se okolo sebe a byla vystavena přímému očnímu kontaktu s jednou ze slečen sedících u výlohy. No jistě.

Protočila jsem oči a zase se věnovala mizící skupině lidí přede mnou. Netrvalo dlouho a setkala jsem se tváří v tvář se starou prodavačkou.

,,Dobrý den,"pozdravila jsem slušně a ruce si položila na okraje pultu, ,,venku jsem četla, že hledáte někoho na roznos pečiva. Je to místo stále volné?"

Vrásky okolo ženiných očích se s jejím usměvem svraštily.
,,Ano, je. Máš zájem?"zeptala se mile.
Přikývla jsem a pozorně ji sledovala.
,,Jde o to, že bys každé ránno kolem páté hodiny rozvážela nebo roznášela pečivo. Odměnou by ti za to bylo dvacet dva šilinků a padesát paterů. Stále máš zájem?"

,,Jistě,"řekla jsem.

,,Skvěle. V tom případě se zítra v půl páté setkáme zde a vyjednáme ostatní,"rozhodla žena a já se s ní pouze rozloučila.
Nastal čas setkání se se spolubydlící.

****

,,Ahoj,"špitla jsem tiše, abych alespoň trochu upozornila na svou přítomnost. Siila by si mě jinak ani nevšimla. Byla tak zabraná do zkoušení levitace, že naprosto ignorovala skřípot dveřních pantů. Jen co jsem promluvila, přestala se koncentrovat a tak vznášející se stolek a židle dopadly tvrdě na zem. Židle bohužel s křupnutí a na šest kusů.

,,Ahoj,"povzdychla si unaveně Siila, na tváři stále energický úsměv. Klekla si k rozbitému kusu nábytku a jednu z jeho noh vzala do ruky.

Sedla jsem si na postel a dala se do sundavání bot.
,,Nu co,"pronesla jsem při rozvazování kožených tkaniček, ,,zkusíme to prodat a kdo ví, třeba alespoň pět šilinků dostaneme."
Siila se na mě se smíchem otočila.