Borboie

27. Kapitola - Rozhovory se Smrtí

Upíři se kolem nás schromažďovali. Náhlý klid se změnil v neznámou třískavinu, u které nikdo nevěděl, kdy bouchne.

Bylo jich snad dvacet. Ženy, muži a - co mě překvapovovalo nejvíce - i děti. Někteří kdysi museli mít velmi drahé oblečení, nyní už to byli jenom potrhané cáry. Z nařasených sukní zbyla pouze nejspodnější spodnička a korzet, kdysi vycpané kalhoty teď na svých majitelých plandaly jako vlajka okolo stožáru.

,,Ta vyhublá zabila Channel! Viděla jsem to!" vykřikla do ticha před bouří nějaká dívka. Proměnit se musela v ještě menším věku než jsem já teď, chuděra malá.
Otočila jsem se na Siilu. To ona zabila upírku Channel? Jistě, já jsem se taky jedné upírky... zbavila, ale rozhodně jsem nebyla vyhublá. Měla jsem zdravé svaly, pilno nepilně vypracované, a upřímně - já nikdy nebyla holka ,krev a mlíko'.

,,Nedělej, že o tom nic nevíš!" zařvala znovu ta dívka. Nadechla jsem se a polkla vlastní slzy, stékající mi přímo na rty. Dobře. Klid. Teď se mnou byl ámen.
Doufala jsem, že třeba Siila udělá nějaké to svoje kouzlo, ale už byla příliš vysílená.

Ta upírka po mě najednou skočila. Nejdříve udělala dva skoky, potom se odrazila a srazila mě na zem.
Stála jsem na tenkém laně mezi světem živých a mrtvých, přičemž se mělo lano co nevidět přetrhnout. Kam padnu?

,,Dost!" zahřměl ženský hlas odnikud. Konečně jsem se mohla volně nadechnout, to ze mě ta dívka slezla. Stále jsem však ležela na zemi a snažila se prožitý zážitek vstřebat. Byla jsem vlásek od smrti, ale oddálila jsem jí jen díky té ženě. Chtěla jsem vědět, kdo to je.

,,Naše paní,'' všichni upíři vydechli a klekli na koleno. V mém zorném poli se objevila mladá žena s bledou tváří a vlasy jako uhel, které zakrývaly půlku jejího obličeje, tedy i jedno černé oko a část rudých rtů. Na sobě měla přenádherné černé šaty až na zem, s tříčtvrtečními rukávy a ďábelským výstřihem sahajíc k půpíku. Jen díky několika pruhům látky, které spojovaly obě dvě části výstřihu, jí ňadra nevykoukla. Věřte, byla to ta nejkrásnější a nejsmyslnější žena, co jsem kdy viděla.

,,Jak si to představujete?" zasyčela žena a z očí jí šlehaly blesky. Kdyby jsem byla upíry, opravdu bych se bála. A musím přiznat, že se bojím i teď.

Žena rázně vykročila k upírce, která mě napadla a donutila ji vstát. A tak dvě strachbudící ženské stanuly proti sobě. Nic však nemělo dlouhé trvání, - zřejmě - lidská žena se dotkla upírčina ramena a ta schořela na prach.

,,Má paní!" vyjekl jeden postarší upír, jistě vyděšen představou svého popela si pak dal ruku na ústa. Sklonil hlavu k zemi a snažil se zmizet. Fascinovaně jsem přihlížela. Kdo je ta žena? Co tu dělá? běhalo mi v hlavě. Chtěla jsem o ní vědět naprosto vše. O ženě, které se báli i upíři.

,,Copak, Florenci?" zeptala se líbězně. ,,Chceš nám snad něco říct? Nebo něco vysvětlit?" Upír, asi Florence, zarytě mlčel. To tu nádhernou ženu rozhněvalo ještě víc. ,,Nechceš? Opravdu ne? Tak buď zticha! Nebo dopadneš jako ta blbka, co se snažila porušit Listinu!"

Žena ztěžka oddechovala. Potom se na nás otočila.
,,To je v pořádku, děti. Jen co si to tu s nima vyřídím, se vám budu věnovat." Najednou byla plná klidu - dobře, připouštím, že možná byla krásná, ale taky psychicky labilní.

,,Zeptám se vás ještě jednou, v klidu, přeci nechceme vylekat naše lidské kamarády," usmála se žena falešně na upíry a dál pokračovala ve svém monologu. Ani jsem si neuvědomila, že téměř celou dobu mluví jenom ona. ,,Jak jste si mohli dovolit téměř porušit Listinu? Víte vy vůbec, jaké problémy by potom následovaly? Ty!"(Žena ukázala na malého chlapce, sotva třináctiletého),,Vysvětli mi, jak k tomuto... nedorozumění? Ano, budeme tomu tomu říkat nedorozumění. Tedy, vysvětli mi, jak k tomuto nedorozumění došlo. Hned."