Borboie

21. Kapitola - Ostří skla

,,Siilo?'' šeptla jsem neslyšně do prázdna bytu a zakňourala, když se záhadně neobjevila ze spod postele. Sundala jsem si plášť a odhodila ho na postel, daleko z dosahu mých vztekem roztřesených rukou.

Stoupla jsem si na špičky a otevřela dvířka vrchní skříně. Natáhla jsem ruku co nejvíc do nitra skříně, ale ne a ne měšec nahmatat. Chtěla jsem ze svých nohou skopnout boty, avšak protože levá noha protestovala, mrštila jsem botou oproti dveřím, když se mi to povedlo.

Postrčila jsem židli ke skříni a vylezla na ni. Mezi všeljakým oblečením Siily jsem žádný měšec neviděla. Hmátla jsem po úhledně složené hromádce halenek a se skoro žadustiučiněním jsem jí pomačkala a hodila na zem.

Tak jsem to zopakovala i se zbytkem, ale výsledek mi vyrazil dech (obrazně, samozřejmě) - po měšci se snad slehla zem.

,,Ne, ne, ne! Vždyť tu byl! Zatraceně!" vřeštěla jsem šíleně a seskočila ze židle. Přistání jsem měla díky tomu oblečení měkké, to mi však jen přidalo na závěru, že jsem se zbláznila. Ale byl tam, to vím jistě, i když to bylo již "dávno". Siila musela onen měšec někam přeschovat. Otevřela jsem i dolní skříň, kde se na ramínkách slabě houpaly moje pršipláště a Siiliny luxusní kabáty z těch nejjemnějších a nejteplejších látek.

Nejprve jsem prošacovala všechny viditelné kapsy kabátů, potom jsem je odhrnula ke stranám a klekla si. Dole byly tři páry bot - ty naprovo, ty letní, byly mé. Byly ve stylu sandál, dva tenoučké pásky se táhly na špici boty a potom jeden na nártu. Byly sněhově bílé, jen miniaturní větývky ze zlata obepínaly ony pásky. Byly přenádherné. Další dva páry byly Siiny. Jedny botky byly zimní - byly šíleně vysoké, kdybych si je obula sahaly by mi po kolena a měly asi palcový podpatek. Nelíbily se mi - působily na mě lacině, ač na dotek muselo jít o krokodýlí kůži. Nikdy jsem krokodýla neviděla, ale jednou, když jsem byla na tržišti, tam měl stánek jeden prodejce a prodával stejný materiál, ktery nazýval "Krokodýlí kůže". Druhé Siiny boty byly obyčejné bledě modré plátěnky s ošoupanými podrážkami a pomalu se rozpadajícími tkaničkami.

,,Vážně? To myslíš vážně?'' řvala jsem netečně, když se ani v botách měšec neskrýval.

Stoupla jsem si a rozhlédla se. Přemýšlela jsem, kam by ho mohla schovat. Pohled se mi zastavil na posteli - jestli to nebude ani tam, pokorně se Siile omlouvím a požádám jí o odpuštění.

Jako skutečná šelma jsem přeskočila k posteli a svými křehkými dlaněmi jsem zvedla matraci. Něco zachrastilo.

Já věděla, že se to nemohlo jen tak ztratit.

****

,,Siilo? Promluvme si,'' požádala jsem jí, když se vrátila. Zvláštně se na mě podívala, ale potom si přeci jen přisedla. Oblečení jsem naštěstí už dávno sklidila - to by mi ještě chybělo.

,,Říká se prosím, ale budiž.'' Pokrčila lhostejně rameny a pohledem mě vybízela, abych začala mluvit. Sáhla jsem nenuceně do kapsy kalhot a hodila měšec na stůl. Tomu povolila přezka a tak se několik šilinků rozuteklo po stolu.

Chtěla už něco říct, avšak rty jí zmrzly v němém hněvu.

,,Mohla bys mi říct, kdes k tomu platidlu přišla? To jsi jako děvka?'' vyslovila jsem konečně svou myšlenku nahlas a ze srdce mi spadnul kámen.

,,Co si to o mně jako myslíš? Že jsem kurva? To snad nemyslíš vážně. Vůbec... I kdyby, tobě to snad může být jedno ne? Jsou to moje šilinky!''vykřikla nesouhlasně, v jejích očích míhající se náznak zklamání. Dopálila mě ještě víc.

,,To jsi je jako ukradla?'' zaječela jsem téměř a vstala, až se židle zakymácela.

,,Jo! Jo, ukradla jsem je!'' procedila mezi zuby a po mém příkladu si stoupla. ,,Proč si mi vlastně hrabeš ve věcech?''

,,Ty jsi fakt šílená! Nemáš důvod krást! Hladem netrpíme, pokud já vím! A ano, hrabala jsem se ti v nich, protože zavírají brány a chtěj dělat hony na lykantropy! Protože jsem ten měšec už jednou našla a protože jsem chtěla vědět, kdes to platidlo sebrala! Protože jestli odsaď nevypadnem hned teď tak už nikdy! Oni nás nepustí ven, chápeš, hlavně po tom tvém výstupu s Mazelvillem!'' Křičela jsem jak smyslů zbavená.

,,Cože? Ty my vyčítáš, že jsem ho zachránila? Že jsem jen tak nemohla sedět a sledovat jeho popravu? Hony na vlkodlaky... Kdo to kdy slyšel? Něco jiného je tohle, co se děje, ale že by nás tu všechny zavřely a vyvražďovaly je? Nemožné! Prostě jen lžeš!'' Zabodla se mi prstem do hrudi a zamračila se.

,,Jak chceš! Ale až tvého milovaného zavražděj, tak za mnou nelez!''

Ale to už vztekle praštila dveřmi. Má hrdost, tem adrenalin, který mi díky hádce běhal v krvi - to vše mě nakopávalo k tomu jen nadávat na adresu té blonďaté holky, která byla má jediná přítelkyně.

Ahoj :)

Doufám, že jste i po tak dlouhé pauze stále ještě Borboie nevymazali ze svých knihoven, protože - ano, já to fakt napíšu - jsem jaksi překonala WB :D

Je mi líto, že jste museli tak dlouho čekat, ale WB je WB a navíc ta nechuť, ta averze k psaní... I slohovka se mi psala divně.

By the way, nezdá se vám tenhle styl psaní odlišný od předchozích kapitol? Docela jsem toho hodně načetla, procvičovala jsem ČJ, tak je to snad poznat :)

Četla jsem už vyšlé kapitoly a uvědomila jsem si, že v jistých chvílích Lišku nesnáším. Je strašně ufňukaná!

#Fakt8#
První kapitola byla zveřejněna už téměř před rokem, 30.04.2017.