Rychlá jízda životem

Kamarádi? Ne, nikdy!

Vyrušilo mě zapraskání podlahy. Lekla jsem se myslela jsem, že je to zloděj. Zhasla jsem baterku. Vstala jsem a vydala se tím směrem. Ve dveřích mě, ale někdo srazil k zemi. Snažila jsem se vykroutit, ale nešlo to. Kdybych mu, alespoň viděla do obličeje. A kdyby mi nedržel ruce jednu bych mu vrazila. Nemohla jsem se dostat z toho sevření. "Pusť mě."
"Bell?"
"Jamesi?"
"Promiň myslel jsem si, že zloděj."
"Nevadí, ale pusť mě. Bolí to."
"Jo promiň." Slezl ze mě a pomohl mi vstát. Rozsvítil baterku a podíval se na mě omluvným pohledem. Mnula jsem si žebra a zápěstí. "Si docela těžkej víš to?"
"Promiň. Myslel jsem, že sem půjdeme spolu."
"Nemohla jsem usnout a tak jsem šla. Našla jsem spoustu fotek s Emily."
"Ukaž mi je." Po chvilce prohlížení se zarazil u stejné fotky jako já.
"Neříkala jsi náhodou že ta holka z tvého snu má pořád bílé tílko a černé šortky? Taky uhlově černé vlasy?"
"No právě u toho jsem se taky zarazila. Emily to být nemůže. Jsem si tím jistá."
"Nemůžeš se mýlit? Třeba to je Emily a všechno co v těch snech říká se stalo jen o tom nevíš. Když jsem tam přišel za tebou do školy, připadala mi taková divná. Třeba není taková jaká si myslíš, že je."
"Ne Jamesi ona to není."
Dál jsme se probírali fotkami a prošli celý dům. Když jsme odcházeli vzala jsem si fotky s Lily.
"Jamesi kolik je hodin? A kolikátého je?"
"Jsou dvě ráno. Je 15. září."
"Jamesi dneska má Lily 15 narozeniny."
"Zavoláme jí, ale teď ještě ne. Určitě spí."
"Fajn." Odpověděla jsem mu. "Všechno nejlepší Lily." Šeptla jsem si pro sebe.
James to slyšel, protože mě objal.
"Neboj se až vyřešíme to s tou mafií, popřeješ ji osobně. Vlastně to můžeme vyřešit hned. Pošleme jim těch 200 000."
"Ne Jamesi. Vím, že by sis to mohl dovolit, ale nechci ti být nic dlužná."
"Nebudeš mi nic dlužná když si mě vezmeš." šibalsky se usmál.
"To znamená, že mě zadáš o ruku?" uchechtla jsem se.
"Klidně." řekl a klekl si přede mnou. "Vezmeš si mě Bello Vargasová?"
"Jamesi nech si to pro jinou. Až zamilovanost pomine odkopneš mě."
Zamračil se a stoupl si. "To není pravda. Já takovej nejsem."
"Pojď radši. Chtěla bych se jít vyspat."
"Fajn." Vyrazil tak rychle, že já za ním musela utíkat. Po chvilce jsem už nemohla a chytla jsem se za hrudník. Opřela jsem se rukou a strom. James se otočil.
"Jamesi poč..." padala jsem k zemi. Těsně nad zemí mě James chytil.
"Bell co mi to děláš?"
"Já? To ty si mě tam v tom baráku přirazil k zemi. Dost jsem se praštila o zem. Málem si mi vyrazil dech, tak se nediv, že nemůžu dýchat."
"Promiň." Zvedl mě do náruče a odnesl domů. Položil mě na postel, ale já ho chytila za mikinu a sundala mu ji. Potom jsem mu sundala tričko a políbila jsem ho.
"Bell není ti náhodou špatně?"
"No už mi špatně není." řekla jsem a líbala ho dál. Polibky mi opětoval. No a všichni určitě ví, co se dělo dál.😂
***
Ráno jsem se oblékla a šla se projít.
Po chvíli cesty jsem uviděla nějaké černé auto. Šla jsem dál, ale pak jsem ucítila hroznou bolest hlavy. Někdo mě něčím silně praštil a já omdlela.
Z pohledu Jamese : Probudil jsem se a všiml si lístečku na nočním stolku. "Šla jsem se projít. Nemusíš se bát. Bell. PS: Miluju tě Jamesi.
Vstal jsem z postele a šel do kuchyně. Sofie a Mer už seděly u stolu. "Dobré ráno." řekl jsem jim.
"Dobré." odpověděli sborově.
"Kde je Bell? Ještě spí?" ptala se Mer.
"Ne šla se projít." řekl jsem a ukázal jim lísteček.
Bell na oběd nepřišla. Po obědě, ani odpoledne také ne. Začínal jsem mít o ni strach.
Z pohledu Bell : Probrala jsem se v nějaké místnosti. Chtěla jsem vstát, ale měla jsem připoutanou ruku k topení. Otevřely se dveře a někdo vešel nebylo vidět kdo přišel. Zavřela jsem oči a poslouchala. "Bello vstávej." křičel někdo. Slyšela jsem, jak se otočil zády ke mě. Otevřela jsem oči a uviděla dívku s uhlově černými vlasy, bílým tílkem a černými kraťásky. "Ty." Vyletělo ze mě dřív než jsem to stačila zadržet. Otočila se. Jakmile jsem uviděla její tvář dívala jsem se na ní s otevřenou pusou. Byla to Emily. "Emily pomoc mi. Drží mě tu."
"To nejde Bello. Zaplatíš za všechno co si mi provedla."
James měl pravdu nebyla taková jaká se zdála být.
"Nic jsem ti neprovedla."
"Ne? Ukradla si mi Erika."
"To není pravda. Erik mě balil ne já jeho."
"Pomstila jsem se ti za to, ale ten pád ti nic neudělal jen slabý otřes mozku."
"To si byla ty. To ty si mě strčila z těch schodů. Shodila si to na Erika. Celou tu dobu si byla falešná. Vymyslela jsi si výmluvy, že si viděla Erika jak mě shodil. Všechno si to měla naplánováné že? "
"Samozřejmě. Perfektní pomsta chce pořádný plán."
"Od té doby jsem měla strach. Cítila jsem k němu odpor a měla jsem na něj zlost. Až nakonec jsem ho začala nenávidět. Dostal za to trest a následky, protože pak  nemohl jít na tu střední, na kterou chtěl jít. Nikomu jsem od té doby nedůvěřovala, kromě tebe. Ty si byla jediná na světě komu jsem ještě věřila. Byly jsme kamarádky."
"My a kamarádky? Nikdy! Za svoje chování si každej bude pikat." řekla a odešla. 
Tím se mi vysvětlily slova ze snu. Ten citát "Čas hojí všechny rány, které nemůže vyléčit rozum." jsem teď taky chápala. Všechno jsem pochopila. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dveře se otevřely znovu a přišla i se svými poskoky. Nařídila jim, aby mě zbili. Kopali do mě a vše možné co je napadlo než jsem ztratila vědomí...