Rychlá jízda životem

Probuzení

"Měla zástavu srdce. Podařilo se nám ji resuscitovat. Zítra ji budeme probouzet z umělého spánku, protože když bude vzhůru myslíme si, že to bude lepší. Jestli se na ní chcete jít podívat, tak pojďte za mnou." Všichni jsme šli až na Mer s Marcem. Dívali jsme se na ní jen přes sklo. Nemohl jsem se na ni dívat. To kvůli mě tam leží. Šel jsem odtamtud. Musel jsem jít na vzduch. Vyšel jsem z nemocnice. Šel jsem do parku. Sedl jsem si na Belliinu oblíbenou lavičku.
Z pohledu Diega : Doktor s námi šel za Bell. Jamesovi tekly slzy po tváři. Pak se otočil a odešel. Sofie plakala. Mě taky tekly slzy, protože mám Bellu rád. Jako kamarádku samozřejmě. "Měli byste jít už domů. Tady stejně nic nezmůžete." Řekl doktor a mi přikývli. Ještě naposled jsme se na ni podívali a šli pryč. Mer a Marco čekali venku. "Kde je James?" Ptala se Mer.
"Nevíme kam šel. Byli jsme se podívat na Bell, ale pak se sebral a odešel. Musíme ho najít ať si nic neudělá." Řekl jsem.
"Kde myslíte, že bude?" Zeptal se Marco.
"Myslím, že je v parku na Belliině oblíbené lavičce." Řekla Sofie.
"Jedeme tam, řídím." Řekl Marco.
Z pohledu Jamese : Po chvíli sezení jsem si na tu lavičku lehl a s myšlenkami na Bell jsem usnul.
Probudil mě číši hlas. "Jamesi vstávej."
"Bell." Zamumlal jsem ze spánku.
"Jamesi já nejsem Bell. Vstávej." Řekla Mer.
Otevřel jsem oči. Zvedl jsem se.
"Pojď jedeme domů." Řekl Diego.
Nasedl jsem do auta a jeli jsme domů. Vystoupil jsem a hned zamířil do pokoje. Vzal jsem si věci na převlečení a šel do koupelny. Sprchoval jsem se pod studenou vodou. Vylezl jsem a oblékl jsem se. Pořád jsem na ni myslel. Lehl jsem si do postele. Někdo zaklepal na dveře. "Dale." Řekl jsem mdle.
Byla to Sofie. "Jamesi je hotová večeře pojď se najíst."
"Nemám hlad."
"Musíš něco jist. Musíš být silný kvůli Bell. Kdo ji pak z nemocnice ponese na rukou?" Slabě se usmála. Trochu jsem se usmál. Zvedl jsem se z postele a šel dolů. Byly špagety. Trochu jsem snědl a šel zase nahoru. Celou noc jsem nespal. Vylezl jsem z postele v 10. Oblékl jsem se a  šel dolů. Všichni byli v kuchyni. Šel jsem si udělat kávu. "Jamesi!" Řekla Mer.
"Co?" Řekl jsem.
"Spal si vůbec? Máš hrozné kruhy pod očima." Řekla Mer.
"Ne." Mávl jsem nad tím rukou.
"Pojď se najíst." Řekl Marco.
"Nechci nic. Jdu do nemocnice."
"Jdeme s tebou." Řekla rozhodně Sofie.
"Fajn počkám na vás venku."  Dopil jsem kávu a čekal na ně venku.
Jeli jsme do nemocnice. Šli jsme do jejího pokoje. Otevřel jsem dveře a postel byla prázdná. Sestra ji zrovna stlala. "Ne!" Zakřičel jsem.
Sestra se polekaně otočila. "Nebojte se je v pořádku. Včera v noci se probrala a převezli jsme ji na jiný pokoj. O patro níž je JIP. Tam se zeptejte. Víc totiž nevím." Řekla.
Oddychl jsem si. Šli jsme tam. Zeptal jsem se jedné sestry, která tam byla a šli jsem do jejího pokoje. Otevřel jsem dveře. Bell spala. Byl tam u ní doktor. "Dobrý den." Pozdravil nás. "Dobrý den."odpověděli jsme sborově.
"Jak je na tom?" Řekl jsem a chytil ji za ruku.
"V noci se probrala. Je stabilizovaná. Vše by už mělo být v pořádku. Všechny vyšetření jsou v normě. Pro jistotu je zatím tady na pokoji. Potom ji přemístíme na normální pokoj." Řekl a odešel.
Z pohledu Bell : Pomalu jsem otevřela oči. James mě držel za ruku a díval se do blba.
"Bell!" Řekla Mer. Usmála se na mě.
James vzhlédl. Posadila jsem se. James mě obejmul. "Miluju tě." Šeptl mi do ucha. Držel mě pevně až jsem nemohla dýchat.
"Jamesi..." řekla jsem.
"Jamesi pusť ji vždyť ji udusíš." Řekla Sofie.
Pustil mě. Všichni mě postupně obejmuli. James mě chtěl obejmout znovu. "Ne Jamesi ty už mě neobímej. Ráda bych ještě žila."
Stejně mě objal, ale jemně a láskyplně. Pustil mě a já si lehla.
"My jdeme. Necháme tě odpočívat, aby ses rychle uzdravila. A vrátila se nám domů." Řekla Mer.
Jen jsem kývla hlavou a usmála se na ně.
                            ***
Uplynuli dva týdny a mě propustili. Podepsala jsem reverz a vyšla z nemocnice ven. James mi šel naproti. "Říkal jsem ti, že si pro tebe přijdu."
"Já vím Jamesi, ale chtě...." nedopovědela jsem to, protože mě políbil. Klekl si na zem a z kapsy vytáhl krabičku. "Bell chtěl jsem se tě zeptat. Vezmeš si mě?" Řekl a otevřel krabičku. Byl v ní krásný prstýnek.

Nevěděla jsem co na to říct.
"Takže to znamená ne?" Zeptal se smutně James. Zvedl se.
"Chci si tě vzít." Řekla jsem a skočila mu kolem krku. Políbila jsem ho. Nasadil mi prstýnek. Objímala jsem ho.
"Vy jste tak sladcí až je to nechutné." Ozvalo se za námi. Pustila jsem Jamese a otočila se. Stála tam Emily. James si okamžitě stoupl přede mě. Chytla jsem ho za ruku. "Jamesi." Šeptla jsem. Stiskl mi ruku. Vytáhla zbraň. Vystřelila...