Rychlá jízda životem

Sánchez

Mobil jsem si dala do kapsy a utíkala mezi stromy. Stříleli po mě. Já mám sice zbraň, ale to bych nesměla běžet, abych vystřelila. Jen otočení by mě mohlo stát krk. Běžela jsem dál a uviděla chatku. Zrychlila jsem a proběhla dveřmi do předsíňě. Vytáhla jsem zbraň a schovala se za roh. Nabila jsem ji a odjistila. Uslyšela jsem kroky. Vykoukla jsem a vystřelila. Sesunul se k zemi. Nebyl tu žádný druhý vchod, takže jsem se nemusela tolik bát. Naproti mě bylo zrcadlo. Do dveří vstoupila další Sánchezova gorila. Střelila jsem do zrcadla a kulka se, tak odrazila a trefila gorilu do hrudi. Padl na zem a já v odrazu prasklého zrcadla uviděla další dva. Vyběhla jsem schody do patra. Byla tam jedna místnost a dveře měla udělané, tak blbě, že když je otevřete a někdo stojí nad schody okamžitě sletí ze schodů. Schody zavzraly a já se připravila. Otevřela jsem rychle dveře a srazila jednoho ze schodů. Druhý se zachytil zábradlí a vyběhl schody za mnou. Nestačila jsem je zavřít a on na mě namířil a vystřelil. Kulka mě trefila do pravé nohy. Rozeběhl se proti mě a svalil mě na zem. Shodil, tak i stolek s vázou, ale váza se nerozbila, proto že tam byl koberec. Pravou rukou jsem ji chytila a praštila ho do hlavy. Roztříštila se mu o hlavu a já ho vší silou ze sebe shodila. Vstala jsem a vzala si zase zbraň. Sešla jsem opatřeně schody dolů a rozhlížela se. Když v tom jsem v pravém boku ucítila štiplavou bolest. Instinktivně jsem se za něj chytila a ucítila krev. Podívala jsem se a uviděla Sáncheze, jak na mě míří zbraní. Neslyšela jsem ani výstřel.
"Konečně jsem tě našel houbičko moje." Řekl svým slizkým, odporným hlasem.
Chtěla jsem vystřelit, ale došly mi náboje. Rozběhla jsem se, protože jsem chtěla utéct. Chytil mě, ale za vlasy. Dala jsem mu facku a on mě pustil.
"Tak dost." Zařval a namířil na mě zbraň. Začala jsem couvat. Byli jsme v kuchyni a já se znovu pokusila utéct. Odstrčil mě, tak prudce, že jsem se skutálela po stole a spadla na zem. Zvedla jsem se na kolena a on mi dal facku.
"Nestalo se ti nic? Krasavice moje. Vstávej." Řekl a usmál se.
Vyplivla jsem krev z mých úst na jeho boty.
"Nikdy nebudu tvoje. Rozumíš?!"
Kopl mi do břicha a já se svíjela v bolestech na zemi. Otočil se ke mě zády a já se pomaloučku doplazila ke dřevu co leželo kousek ode mne. Zvedla jsem se s námahou a vzala prkno do ruky. Otočil se na mě a já ho silně praštila do hlavy. Upadl a nehýbal se. Moje nohy vypověděly službu a spadla jsem na zem. Pomalu se kolem mě dělala kaluž krve. Říkala jsem si, že nemůžu zavřít oči. Podlehla jsem a svá těžká víčka zavřela. Ztrácela jsem pomalu vědomí. Uběhlo asi pět minut a ulyšela jsem kroky a čekala co se bude dít. Jen ať to nejsou Sanchézovi lidi.
"Bell?! Bell?!" Volal na mě někdo. Nebyla jsem schopná se pohnout. Každičký milimetr mého těla mě bolel. Po stálém opakování mého jména jsem si uvědomila, že je to James.
"Né Bell." Hlas byl zlomený a v mé blízkosti. Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo mi to. Chytil mě za ruku a slza mi dopadla na tvář.
"Žije Jamesi." Řekl Diego.
Diego nejspíš volal sanitku a Marco asi policii.
"Bell, prosímtě probuď se. Hrozně moc mě to mrzí." Další slza ukápla na moji tvář. Lehce jsem stiskla Jamesovu ruku. Otevřela jsem oči a pomalu si sedla.
"Bell!" Řekl James a chtěl mě obejmout.
"Ne Jamesi. Musíš pomalu." Řekla jsem a James mě lehce objal.
"Jak ti je?" Zeptal se Diego a klekl si vedle nás.
"Hrozně." Zašeptala jsem.
Chytila jsem se stolu a pomaličku vstala. Podívala jsem se na Sáncheze. Asi se probral, protože se začal hýbat. Zvedl se a otočil se na nás. James mu vrazil pěstí a on zase padl k zemi.
"Nevíte jestli jsou mrtví?" Zeptala jsem se a podívala se na Diega a Marca.
"Chceš to opravdu vědět?" Zeptal se Marco.
Zakroutila jsem hlavou a podívala se na zem, kde jsem ještě před chvilkou ležela. Byla tam kaluž krve a mě se zvedl žaludek.
"Nedívej se tam." Řekl James a otočil mě, zpět na Diega.
"Jak si se dokázala bránit?" Zeptal se Diego. Podívala jsem se na něj, a pak na Jamese.
"Nemusíš o tom mluvit jestli nechceš." Řekl Diego po chvilce mého mlčení.
"Zbraní. Povím vám to potom." Jak jsem to dořekla, podlomily se mi nohy a spadla jsem Jamesovi do náruče.
"Teď se mi chce, ale spát." Řekla jsem tiše.
"Ne Bell." Řekl James.
"Nech ji spát, neboj se neumře." Řekl Diego a já se lehce usmála.
Únavou jsem zavřela oči. Uslyšela jsem sirénu. Za chvilku jsem ležela na lehátku a do ruky mi něco píchli a já usnula.
Probudila jsem se na nemocničním pokoji.
"Nespala jste moc dlouho. Jak se cítíte?" Zeptal se doktor.
"Jak dlouho jsem spala?"
"Teď jsme vás sem přivezli. Udělali jsme pár vyšetření. Jak vám je?"
"Bylo mi i líp."
"Nohu jsme vám ošetřili a kulku vyndali. Bok máte také zavázaný a kulku jsme také vyndali. Na břiše máte modřinu. Váš manžel nám říkal, že jste těhotná."
Přikývla jsem a on pokračoval.
"Vaše dítě je v pořádku, ale musíte se šetřit." Dořekl to a já si oddechla.
"Můžu jít domů?"
"Měla byste tu zůstat."
"Prosím." Poprosila jsem ho.
"Tak dobře, jděte. Jestli vás, ale bude něco bolet, okamžitě přijďte."
"Postarám se o ni." Řekl James, který mě držel za ruku. Doktor kývl a usmál se.
"Na shledanou a děkuji." Řekla jsem.
"Neděkujte je to přeci má práce. Na shledanou." Řekl, usmál se a odešel. James mi pomáhal se zvednout. Vyšli jsme na chodbu a tam čekali Diego s Marcem.
"Jak ti je?" Zeptal se Marco.
"Bylo mi i líp. Co Sánchez?" Zeptala jsem se.
"Šel sedět." Řekl Diego a lehce se usmál.
"Už bude líp." Řekl Marco a pohladil mě po rameni. Kývla jsem a šli jsme pomalu z nemocnice. Když jsme byli u auta James mi otevřel zadní dveře a já si sedla.
Diego řídil a Marco seděl na místě spolujezdce.
"Diego? Zajel bys prosím k lesu na konci města. Mám tam auto a kabelku."
"Jasně." Řekl Diegon
Dojeli jsme k mému autu a Já vystoupila.
"Klidně jeďte. Pojedeme za vámi." Řekla jsem a James taky vystoupil. Odemkla jsem auto a podala mu klíčky od auta. Otevřel mi dveře a já nasedla. Opřela jsem si hlavu a dívala se z okénka.
"Trápí tě něco?" Zeptal se James a chytil mě za levou ruku.
"Nic." Řekla jsem a levou ruku si dala do klína. James posmutněl a dal ruku zpátky na volant.
"Mrzí mě to." Zašeptal a já dělala, že ho neslyšela.
"Co?" Zeptala jsem se.
"Nic." Řekl a zastavil před vilou. Odpoutala jsem se a chtěla vystoupit, ale James mě chytil za ruku.
"Promiň mi to. Vážně mě to mrzí. Myslel jsem, že když tě se zbraní nenaučím, tak, že tě tím ochráním. Vím, že jsem manžel na baterky, ale já to změním, přísahám. Dej mi ještě šanci, prosím." Řekl a díval se mi do očí. Objala jsem ho a po tváři se mi teklo pár slz.
"Nebreč, prosím." Zašeptal.
Pustila jsem ho a vystoupila. James taky vystoupil a zamkl auto. Postavil se přede mnou, chytil mě za ruce a díval se mi do očí. Jednou rukou mi otřel slzy.
"Zapomeneme na to, ano? Začneme znovu a budeme dělat, že Sánchez a to všechno špatné neexistuje." Řekla jsem.
Kývl a objal mě. Jednu ruku mi dal za záda a druhou mi dal na bříško.
"Jak se máte, pane fotbalisto?" Zeptal se a usmíval se. Usmála jsem se taky.
"Pojď." Chytila jsem ho za ruku a šli jsme do vily. Otevřela jsem dveře a Sofie se na mě hned vrhla a objala mě.
"Jsem v pohodě." Řekla jsem jsem a usmála se. Vešli jsme dovnitř. Všichni byli v obýváku.
"Já tě zabiju Bell. Víš jaký jsem o tebe měla strach?" Začala mamka.
"Ale, vždyť to by byla i vnuko vražda, babi." Řekl James a usmíval se. Babička, mamka a Lily koukaly překvapeně.
"Jdu do sprchy." Řekla jsem a vyběhla po schodech nahoru.
"Neběhej." Křikl na mě James.
"No jo furt." Křikla jsem nazpátek. Musela jsem si sundat obvazy a pomalu jsem se umyla. Umyla jsem si i vlasy. Převlékla jsem se a obvázala si nohu a bok. Hodila jsem na sebe žluté tričko a černé legíny. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a šla dolů. V obýváku nikdo nebyl, tak jsem šla do kuchyně. Seděli u stolu a dávali jídlo na talíře.
"Pojď si sednout Bell." Řekl James a ukázal na místo vedle sebe. Sedla jsem se a na chvilku přemýšlela.
"Chci, aby to špatné bylo pryč." Říkala jsem si v hlavě.
"Bude to už jen lepší a teď jez." Odpověděl mi hlásek. Usmála jsem se sama pro sebe.
"Ať už se stane cokoli, miluju tyhle chvíle." Řekla jsem si v hlavě a znovu se usmála.