Dívka, co se neměla narodit

2.

Už od rána jsem se nemohla dočkat, až po obědě pojedu za vajíčkem. Od včera jsem si přemítala,  jaké jsou všechny způsoby co znám jak se dráče vylíhne. Sbalila jsem si do batohu lahev vody sirky, tátovo plechovku síry a kladívko. 

Oběd jsem do sebe naházela tak rychle, že mě pak bolelo břicho, ale to mi bylo jedno a pak už jsem seděla na motorce a hnala se lesem, loukou a lesem až k jeskyni, kde jsem našla své vajíčko. Rozhlédla jsem se jestli tu nikdo není, ale nevypadalo to. Sice jsem si sbalila snad vše, ale baterku jsem si zase nechala doma. a tak jsem si zase zapnula mobil. Došla jsem až na místo kde leželo moje vajíčko. Srdce mi tlouklo jako o závod. Mobil s baterkou jsem si dala do pusy a vajíčko jsem opatrně vzala do rukou. 

Pomalu a opatrně jsem překračovala kameny a dávala  pozor abych neupadla a nerozbila vajíčko až jsem se konečně dostala ve z jeskyně. Vajíčko jsem položila na měkkou trávu a z tašky vyndala kladívko. Maličko jsem na něj poklepala. Nic. Tak jsem malinko přidala, ale ani když jsem do toho mlátila vší silou, vajíčko nepovolilo. 

Sesbírala jsem chrastí a pár větví. Rozdělala jsem oheň a položila vajíčko na něj. Posypala jsem to sírou, ale stejně nic. Poslední moje možnost byla voda. Polila jsem oheň i vajíčko vodou. Zasyčelo to, vyvalila se halda dýmu, ale nic. Nechala jsem vajíčko malinko vychladnout abych na něj mohla sáhnout a pak ho vyndala z popelu. Sedla jsem si vedle vajíčka a očistila ho. Přitiskla jsem k němu tvář a rozplakala jsem se. Když už jsem konečně našla to po čem jsem snila, nevěděla jsem jak dostát toho aby se vajíčko vylíhlo. Moje slzy tekly po drsné skořápce vajíčka. 

V tom jsem uslyšela křupání. Tam kde byla stopa po mých slzách, tak byli prasklinky. Rozbrečela jsem se ještě víc, ale štěstím. Konečně začalo praskat. Vajíčko praskalo a pomalu se odloupl kousek skořápky. Strčila jsem dovnitř prst a vší silou se snažila ulomit další části skořápky. 

Konečně jsem mohla dát ruce dovnitř. Vyndala jsem kouli slizu. Rychle jsem běžela k nedalekému potůčku, který jsem viděla cestou a ponořila sliz do vody a rychle ho zase vytáhla. Sliz odkapával do vody a mě v ruce zůstalo malé černé dráčátko. 

Černé růžky trčely nahoru a malé ťapky s drápky mě škrábali do rukou. Maličký zvedl hlavu a pohlédl na mě těma očima. Zelené jako smaragd. Mrkl a otevřel pusinku. "Ahoj maličký, teď jsi můj. Já jsem Dia. Jak se budeš jmenovat?" Maličký mi seděl na ruce a koukal se mi přímo do očí. Položila jsem ho na zem a nechala ho, jestli zkusí chodit. 

Pomaličku se zvedal a zkoušel první vrávoravé krůčky, ale pořád padal. Byl tak roztomilý. Ocásek mu při každém pádu trčel nahoru jako anténka. "Ty jsi mi koukám šikulka." Pohladila jsem ho po hřbetě a dráček poprvé roztáhl křidélka. Malá blanitá křidélka na konci zakončená bodáky, které zatím nepíchali. Maličký se ke mě dokolébal a lehl si mi vedle nohy. Vypadal ztrhaně. "Tak na to ani nemysli kamaráde. Ještě si se nenaučil ani chodit." Postavila jsem ho, ale nevypadalo to, že by se chystal cokoliv dělat. 

Ležel takhle ještě hodnou chvíli. Pak se pomalinku zvedl a zkoušel zase chodit. Nejdřív mu to vůbec nešlo, ale potom se to naučil a váhavým krokem už kousek ušel. O pár hodin později už lítal jako namydlený blesk po paloučku. 

Pořád jsem nevěděla jméno. Maličký si běhal po paloučku, dokud se neunavil. Pak lehl ke mě a spal. Jenže já se musela postarat o jeho pelíšek. Musí zůstat tady, ale nebude spát na tvrdém kamenu v jeskyni. Natrhala jsem hodně vysoké trávy a schumlala ji do něčeho co vypadalo jako polštář. Potom jsem u potoku viděla vrbu a děkovala bohu že babička uměla plést košíky. Udělala jsem něco co zdánlivě připomínalo košík a trávu dala dovnitř. Přidala jsem pár lístků a odnesla jsem pelíšek do jeskyně. 

Z hlíny jsem vyšťourala pár žížal a dokonce se mi povedlo chytit jednu myš a maličký si hrál na lovce a jednu taky ukořistil. Snědl obě myšky a pár žížal. Položila jsem ho do pelíšku. Ani jsem si nevšimla kolik času už uběhlo. Koukla jsem se na mobil a uviděla kolik je hodin. Málem jsem dostala infarkt. Bylo půl deváté. Prošvihla jsem večeři a nevzala mamce deset hovorů. Zabije mě. 

Trhalo mi srdce že musím odjet, ale věděla jsem, že se sem zítra vrátím. "Musím jít maličkej. Zítra se vrátím." Malinkej se na mě podíval. Jako by mi rozuměl. "Slibuji ti že se zítra vrátím Eridore." A najednou měl dráček jméno. Myslím že jsem to viděla v nějakém filmu ale co. Měla jsem svýho dráčka. A jmenoval se Eridor.