Dívka, co se neměla narodit

20.

Seděla jsem před stupínkem a sledovala, jak Maxovo bezvládné tělo odnáší dveřmi pryč. Kousla jsem se zevnitř do rtu, a držela pláč co to šlo. Ona nesmí vidět mou slabost, využila by toho. Potom jsem se podívala na ní, přímo do jejích prázdných očí. 

Smutek byl tatam, vztek co mi pulzoval žilami se nedal popsat. A vzrostl, když s na mě zářivě usmála. "Už vím co s tebou udělám. Dozajista chceš mého Maxe zase u sebe." Přejela si jazykem po zubech. "Budeš plnit tři úkoly, jednoduchoučké, protože vím jak moc ráda bys to tady vyřešila a vrátila se do svého krásného růžového světa, jako kdysi." Dívala se na mě se zjevným trumfem v očích. Přejel mi mráz po zádech. 

"Tvůj první úkol se dozvíš zítra. Teď tě sluhové odvedou do tvé komnaty a dají ti práci, protože jak jistě chápeš, bez práce budeš hlady." Zasmála se a sedla si na trůn. Bosé nohy přehodila přes sebe a jedna noha jí z rozparku vykoukla až skoro po zadek. 

Zezadu mě chytli dva páry mohutných chlupatých rukou a vlekli mě pryč. Dvě mohutné stvůry mě táhly chodbami dolů po schodech, nohy mi bezvládně padaly po schodech a mě to bylo jedno. Bolest byla to poslední o mě zajímalo. Dovlekli mě až do velmi mokrého a studeného sklepa. Praštili se mnou na zem v cele, která byla jako jediná volná a odpochodovali si. 

Schoulila jsem se do klubíčka a nechala slzy, aby mi prudily z očí a stékali po špinavých tvářích na studenu zem. 

Pak jsem ve své hlavě uslyšela známé zavytí. Usmála jsem se. Luna. Její obavy byli na místě, ale nesměla se tady ukázat, draci jsou výhodou, jen pokud nikdo neví že je ovládám. V hlavě jsem se s ní spojila. "Luno, jsem v pořádku a Max taky, zvládneme to." Jako bych cítila, jak si to mohutné stvoření oddychlo úlevou, že jsou jeho páni v pořádku.  "Musím splnit tři úkoly, řekni to Georgovi, zítra budu plnit první. Snad to zvládnu, musím! " Z očí mi ukápla slza. Slza naplněná hořkým strachem. "Leť, než tě někdo uvidí. Zítra zase tady." Cítila jsem, jak Luna přikyvuje a jak se pouto mezi námi vzdaluje a utichá. 

Slzy, které jsme držela před Annou a pak před Lunou se už neúprosně draly na povrch, řev, který mi svíral hrdlo a vztek, který mi proudil žilami se vydral na povrch a já začala řvát. Řvala jsem dokud mě v krku nezačalo nesnesitelně pálit a píce se mi nestahovali nedostatkem kyslíku. 

Cítila jsem studenou tvrdou zem pod sebou. Bolely mě plíce, krk, ale nejvíc srdce. Díval se na mě s takovou láskou i když nás to oba mohlo stát život. Zhluboka jsem se nadechla a narovnala ramena. Setřela si rukou slzy z obličeje a lehla si na lůžko, které tam bylo. Nebylo moc, ale bylo dost na to, abych si odpočinula, protože vím, že tohle nebude jednoduché. 

Probudilo mě bouchnutí dveří cely. Otevřela jsem oči a rychle posadila. "Chce tě. Vstávej ty špíno!" Vyjel na mě jedena z oblud. 

Vyskočila jsem z postele a šla s nimi. Snažila jsem se počítat zatáčky a schodiště, ale přišlo mi, že mě táhli schválně tak, aby mi to neusnadnili. Což by mě nepřekvapilo. 

Zastavili se u velkých dveří, které se otevřeli. Vešli jsme dovnitř a stráže mě hodili k čelu postele. "Oh tady jsi ty malá ošklivě věcičko." Řekl povýšený hlas na posteli. Postavila jsem se a dala hlavu ke straně. "Copak? Ještě si ho neviděla nahého?" Zeptala se Anna povýšeně. 

"Rozhodně víc a líp něž ty." Vyprskla jsem na ní. Max tam ležel na posteli a spal. Měl na sobě jen spodní prádlo, stejně jako Anna. 

"Tvůj první úkol bude jednoduchý." Podívala se na mi přímo do očí a v obličeji se jí mihl triumf. "Půjdeš k vodním stvořením a přineseš mi zrcadlo Pána vod. Je to jednoduché!" Zasmála se Anna, tak až se Max probudil. 

Podíval se na mě a připadalo mi, jako by měl slzy na krajíčku. Zaklonila jsem hlavu a usmála se. "Kolik času na to mám?" Zeptala jsem se Anny. 

"No přece dnešek. Když utečeš nebo nepřineseš včas, Max je můj." Lehla si na Maxovu hruď a já zase odvrátila zrak. "A teď vypadni." Podívala jsem se a viděla, jak se na mě Max kouká. A cítila jsem jeho pohled i když jsem docházela.