Dívka, co se neměla narodit

3.

Po obědě jsem se hned vypadal za Eridorem. Když jsem dojela k jeskyni, nemohla jsem uvěřit, jak mi moje malé dráče roste. Ještě včera se mi vešel na dlaň a dnes mi byl do pasu. A tak to bylo den co den. Rostl závratnou rychlostí. Ani ne za týden byl tak velký, aby mohl poprvé vzletět a za tři týdny už jsem se na něm mohla vozit i já. Museli jsme strašně opatrně, aby nás nikdo neviděl. 

Jednoho dne jsem jela hodně brzy ráno, protože jsem řekla mámě, že jdu do práce a šla jsem přímo za ním. Když jsem přišla, poprvé se mi zdálo, že nepoporostl. Byl mnohem větší než já a jedna jeho šupina byla jako moje dva prsty. Dlouhý ocas mu koukal z jeskyně. Když zaslechl že jsem zde, jako pes vyletěl a vylezl z ní ven. Točil se kolem mě a vítal mě. Jeho rohy se mi míhali před očima a jeho zelené oči na se na mě s jiskřičkami upírali. Vylezla jsem si na něj. "Tak leť." A Eridor letěl. Nechala jsem ho. Jako bych byla očarovaná. 

Míhali jsme lesy, louky, rybníky. A pak jsem doletěli ke skalám, nevěděla jsem kde jsme, ale věřila jsem mu. Jako bych byla omámená. Eridor najednou zamířil prudce dolů. Byla tam díra v zemi. Začala jsem křičet ať zastaví. Bála jsem se. A pak jako bych omdlela. Nejdřív byla tma a pak se mi míhali před očima snad všechny barvy. Když jsem se vzpamatovala a otevřela oči, nemohla jsem uvěřit, kde jsem se ocitla. 

Všude kolem mě byli růžové stromy a fialové říčky. Okolo mě poletovali draci všech velikostí a barev. Jeden letěl přímo proti mě. Byl zelený. A na sobě měl jezdce. Na poslední chvíli drak uhnul a vynořil se vedle mě. "Kdo jste?" Zeptal se muž na zeleném drakovi. Měl na sobě oblečení, které bych dala bojovníkovi. Strážce. 

"Jmenuji se Dia." Pohladila jsem Eridora. Muž si mě i Eridora prohlédl.

"Kde jste k němu přišla?" Zeptal se. Nebyl příliš příjemný.

"Našla jsem vajíčko. Z něj se mi vylíhlo malinké a já jsem ho vycvičila." Muž nadzvedl obočí. 

"Pojedete se mnou. Poleťte." Letěla jsem za ním. Byl pohledný, ale protivný. Škoda, velká škoda. Doletěli jsem k hradu. Krásnému hradu na vrcholku vysoké hory. Byl z bílého kamene a měl modré střechy všech věží. 

"Náš pán vás čeká." Řekl a naznačil mi abych šla dovnitř. Přitiskla jsem se k Eridorovi. "Postarám se o něj. Nebojte. Draci jsou loajální. Kdyby měl pocit, že je s vámi něco v nepořádku, neudrželo by ho nic." Uklidnila jsem se. Pohladila jsme ho po hlavě a políbila ho na čumák. 

"Hned jsem u tebe. Neboj se." Přitulila jsem se k němu a odešla dovnitř.

Ujala se mě mladá blonďatá dívenka, která mě vedla chodbami až k velkým červeným dveřím. Zaklepala jsem na ně. "Dále." Ozval se zevnitř mužský hlas. Vešla jsem dovnitř a malém spadla na zadek. 

Přede mnou stál mladý hnědovlasý kluk, v bílé košili a černých kalhotách. Koukal na mě oříškově hnědýma očima a smál se. "Dobrý den, jsem princ Maxmilián II. A vy jste?" 

"Jsem Dia." Usmála jsem se na něj. Dělalo mi problém před ním skloubit větu. 

"Těší mě. Rád bych vás tady přivítal. Tento palác je vám k dispozici. Vám i drakovi, na kterém jste přilétla." Vzal mě za ruku a posadil na gauč. "A taky vám musím s hořkostí v srdci oznámit, že tím že jste dokázala dračí vejce přimět k vylíhnutí, se nemůžete už nikdy vrátit do vašeho světa. Nepatřte tam. Lidé, které jste znali na vás v okamžiku kdy jste proletěla portálem zapomněli. Je mi to líto." Princ mi hladil ruku. Byla jsem v šoku. Z očí se mi lili slzy. ¨

"To není možné, děláte si ze mně srandu. Já se musím vrátit domů. Co má maminka a tatínek. Mají jen mě, nikoho jiného nemají! Nemohu je opustit!" Princ se přesunul z mé ruky na rameno a hladil mě palcem, aby mě uklidnil.

"Dio uklidněte se. Oni ani neví že jste kdy existovala, teď jste tady doma. Tam už nepatříte." 

Vyskočila jsem. "Ne. Letím domů!"

Princ za mnou vyběhl. "Uklidni se Dio!" Objal mě. "Teď patříš sem. Portálem zpět neprojdeš. Tady tě potřebujeme! Klid!" Pustil mě z objetí. Pak už jsem se jen řítila k zemi a princ se nade mnou skláněl.