Dívka, co se neměla narodit

21.

Sluhové mě vyvedli z pokoje a dost neopatrně vyvedli z hradu a vyhodili mě před bránu. Ohlédla jsem se za nimi, ale brána se už se skřípěním zavírala. Podívala jsem se před sebe a hlasitě si povzdychla. 

Postavila jsem se a uhladila si oblečení. Rozhlédla jsem se kolem a zhluboka se nadechla. Najednou jsem v nose ucítila šimrání doprovázené jemným závanem soli. A vody. Moře bylo nalevo ode mě. 

Poskočila jsem a rychle se dala do běhu. Běžela jsem co mi síly stačili, ale po dlouhých minutách jsem měla plíce jako v ohni. Podívala jsem se ke slunci. Mohlo být rané dopoledne. Zhluboka jsem dýchala. Pak jsem skoro bez přemýšlení  strčila prsty do pusy a zapískala. Ani ne za par minutek se mi nad hlavou objevil mohutný okřídlený stín. Velká černá silueta se snesla k zemi a já spatřila velké zelené oči a málem jsem začala plakat. Přitiskla jsem si hlavu svého draka k hrudi a něžně ho hladila po hlavě. 

Pak jsem položila čelo na jeho a podívala se na jeho šupinatou pokožku. "Potřebuji se dostat k moři Eridore." Povzdychla jsem si. "Jinak ho nezachráním." Z očí se mi kutáleli slzy a z tváří kapali na Eridorův čumák. Eridor se ke mě víc natiskl a pomalu mrkl na souhlas. 

Vyšvihla jsem se na něj a položila tělo na jeho. Drak pode mnou se pomalu zvedl do vzduchu. Podívala jsem se před nás a podivil se. Moře bylo tak daleko, ale přes to jsem ho cítila. A také mi došlo, že úkol by byl bez draků zhola nesplnitelný. Jen dojít k moři pěšky ba zabralo den a půl. Anna to měla brilantně vymyšlené. Ale nemohla jsem se ubránit pocitu, že v tom bude víc než jen vzdálenost a získání zrcadla.  

Letěli jsem a já si užívala úžasný pocit z letu a blaho z doteku šupin mého draka pod prsty. Kosti i svaly jsme měla bolavé, ale na Eridorových zádech jako by byla bolest jen vzdálená představa. Jediné co se mě nechtělo pustit byl smutek. 

Maxův radostný úsměv jsem viděla před očima, jako by to bylo před chvílí, co se na mě takhle díval. Jeho doteky jsem cítila, jako by se mě dotýkal celou noc. Z očí mi tekli slzy. Dívala jsem se na stromy, louky a řeky pode mnou, myslela na svou lásku, která je v objetí někoho jiného.

Zpříma jsem se posadila, když jsem před sebou uviděla širokou modrou plochu. Nekonečnou. Úchvatnou. Otřela jsem si slzy z tváří. upravila si vlasy a na obličej si nasadila vyrovnaný výraz. Eridor zvolna klesal, až se zastavil na písčité pláži. Nikde ani živáčka. Slezla jsem ze hřbetu svého draka a protáhla si nohy. 

"Halo!" Zakřičela jsem a rozhlížela se. "Halo! Je tu někdo! Nechci nikomu ublížit! Jsem snoubenka panovníka!" 

"Lžeš!" Ozvalo se za mými zády. Prudce jsem se ohlédla, ale za mnou nikdo nebyl. 

"Nelžu, jsem snoubenka krále Maxmiliána." Stále jsem se rozhlížela. "Ukažte se." 

"Lžeš!" Znovu se ozvalo, tentokrát sborově, ale stále nebyl nikdo v dohledu. Hlas jsem slyšela ale tak zřetelně, jako by mi někdo zakřičel do ucha. "Král je zaslíben Anně." Řekl syčivý hlas. Hadí hlas, jehož tón mi zajel pod kůži. 

"Ano, to je." Povzdechla jsem si. "Ukažte se!" Otáčela jsem se okolo své osy, ale nikoho neviděla. "Slibuji, vše vysvětlím." Rozpřáhla jsem ruce a má pravá ruka narazila do něčeho tvrdého a studeného. Rychle jsem se podívala tím směrem. 

"Aaaa!" Zakřičela jsem, když jsem uviděla stvoření přede mnou. Byl to modrý šupinatý had s ploutví jako ryba. Tyčil se na něm jako korba připravená k útoku. Couvala jsem před ním. "Co jsi zač!" Zakřičela jsem s neskrývaným strachem. 

"Já jsem Choron, jsem pánem této země. Král Maxmilián je mým králem a dobrým přítelem. Ale otázka je, kdo jsi ty?" jeho has mě přikoval. Výhružně protahoval sykavky. Jeho jazyk byl na konci rozdělen jako hadí. Nemohla jsem od toho odtrhnout oči. 

"Jmenuji se Diana. Pocházím z říše lidí, ale ne tu kterou znáte." Bylo divné to říkat. Dlouho jsem si na svůj život ani nevzpomněla. "Jsem snoubenkou Maxe... Totiž krále Maxmiliána." opravila jsem se. "Anna napadla naší zem, když jsme pracovali na obnově, Max byl unesen." Vyprávěla jsem tomu podivnému tvorovi, jak se mi během dne změnil život, vyprávěla jsem mu, jak se mi z vajíčka vyklubal dráček a jak mě dovezl za mou osudovou láskou a jak mi byla odepřena, kvůli dávné lásce a veliké zášti. 

"A teď mě Anna poslala pro zrcadlo Pána Vod. Je to můj první úkol jak dostat mého Maxe zpět a zničit Annu jednou pro vždy." Tvor mi naslouchal se zájmem a přišlo mi, že se v jeho očích mihl soucit. 

"A co jsi zač děvče?" Zeptal se mě tvor a upřeně se na mě díval žlutýma hadíma očima. 

"Jsem Sprilgon." Řekla jsem a malinko svěsila hlavu. 

"Vaše výsosti..." Had se přede mnou uklonil a já najednou uviděla to, co jsem před tím nebyla schopná vidět. Přede mnou se neklaněl jen Choron, ale desítky, možná stovky stvoření. Každé bylo jiné.

Kousek ode mě byla malá holčička s krunýřem na zádech a krátkými hnědými vlásky. Kousek za ní byl kluk, který měl na hřbetu ploutvičku. A paní která ho držela za ruku měla místo vlasů dlouhé bodliny. 

Koukala jsem na ně a nevěděla co říct, dělat... Nevěděla jsem nic. 

"Neklaňte se mi prosím, jen mi pomozte získat Maxe zpět." Zaprosila jsem je a z očí mi vyřinuly slzy. 

"Jménem Vodní země ti slibuji pomoc, kdykoliv to bude v našich sílách." Řekl Choron a kývl hlavou. 

Vděčně jsem se na něj usmála. "Prosím, dej mi zrcadlo Pána vod." Utřela jsem si slzy. "Odměním tě, moji draci ti budou k dispozici..." Choron ale zvedl ruku aby mě utišil. 

"Nejde o to že by bylo moje. Zrcadlo nemá pána. Říká se mu tak jen proto, že v nejhlubším sklepení mého hradu, ale není moje. Zrcadlo má jen toho pána, kdo se do něj dokáže podívat a uchovat si zdravý rozum. Jen nesmírně silný člověk odhodlaný bojovat o to co chce může zrcadlo získat. " Pořád mě děsilo, jak protahoval sykavky, ale poslouchala jsem ho a v srdci se mi rozhostila naděje. 

"Dobře, to zvládnu. Pro Maxe." Usmála jsem se sama pro sebe a ulehčeně vydechla. 

"Musím ti říct, má paní, že se to za posledních pět tisíc let nikomu nepovedlo. Všichni co stanuli před zrcadlem zemřeli, nebo se pomátli." Díval se na mě tak naléhavě až jsem dostala strach. 

Nadechla jsem se. "On mi stojí za smrt i mou mysl." Napřímila jsem se a zvedla hlavu. 

Choron se usmál a pokynul mi směrem k vodě.