Dívka, co se neměla narodit

8.

Další den mě Max probudil až v jednu. Strašně jsem se divila. "Máš had?" Zeptal se s milým úsměvem na tváři. 

"Strašnej." Odpověděla jsem mu s falešným povzdechnutím. 

"Tak jdeme." Usmál se a zatahal mě za ruku. Poslušně jsem se zvedla a šla s ním do jídelny, kde na mě čekal talíř, na kterém bylo maso a těstoviny. Nevěděla jsem co to bylo, ale bylo to strašně dobré. Kdybych měla možnost si přidat, udělala bych to. 

"Mám chuť lítat." Vypadlo ze mě jako střela z pistole. Pochmurně jsem se usmála. 

"To je bezvadné." Řekl Max. "Myslím, že bych ti měl říct, proč jsem tě nechal tak dlouho spinkat" Usmál se a zvedl se od stolu. "Ale asi ne tady. Je to divné. Půjdeme ke mně."  Zvedla jsem se od stolu a nechala se vést i když jsem věděla kudy a kam. 

U Maxe v pokoji jsem se natáhla do postele a Max si ke mě spokojeně přilehl. "Víš, měli jsme dneska ráno poradu ohledně tvé osoby." Zase jednaly o mě beze mě. "A došli jsme k rozhodnutí, že teď je náš primární cíl, objevit tvou skrytou schopnost.u, kterou zachráníš náš lid a tuto zemi." Převalil se a ležel teď kousek nade mnou. "A já si myslím, že tvá skrytá schopnost je dračí empatie nebo něco dost podobného. Prostě si myslím, že to umíš z draky. Není to jisté a vůbec to nemusí být ono. Ale musíme to vyzkoušet, a proto je fajn, že chceš létat. Protože musíme zaletět na místo, kde se ti myslím bude líbit." Usmíval se. "Ale nejdřív..." Větu nedořekl a políbil mě. "Ano jsem spokojený. Jdeme." 

Zastavila jsem ho a přitáhla zpátky. "A co já?" Políbila jsme ho znovu. 

"No dobře, ale už opravdu jdeme." Řekl provokativně a zvedl mě z postele. "Nejprve si ale dojdi k paní Morissové, aby ti dala lehkou zbroj. Radši." Přikývla jsme a utíkala do šatny za paní Morissovou. 

Vletěla jsem do dveří šatny. "Paní Morissová?"Zakřičela jsem, ještě trochu zadýchaně. 

"Ano! Tady!" Ozvalo se z vedlejší místnosti. "Jdeš si pro tu lehkou zbroj?" 

"Co vy vše nevíte." Usmála jsem se. 

"Vše má milá." Pohladila mě po paži. "Tamhle je. Skoč do ní a utíkej do stájí." Usmála se a zase zmizela. Rachle jsem se nasoukala do kalhot, které byli z lehké kůže. To samé bunda. Obula jsem si tenisky a šla do stájí. Nevypadalo to tak špatně jak jsme si myslela. 

Ve stájích jsem potkala Maxe. Stál tam v tom samém co já. Měl na sobě černé kožené kalhoty a bundu, ale na rozdíl ode mě pevné boty. "Jedeme prosím?"Zeptala jsem se dychtivě. Max přikývl a otevřel dveře od Luny. Rychle jsem vběhla za Eridorem a naskočila na něj. Na zdi zmáčkla tlačítko a otevřeli se dveře. "Tak lásko a leť." Pobídla jsem mého milovaného draka. 

Vyletěli jsme ven a já cítila jak mi v srdce poskakuje radostí. Tohle jsem byla já. Tady nahoře s  Eridorem a Maxem s Lunou. Max vyletěl o chvíli déle, nebo jsem si ho pozdě všimla. Byla jsem zabraná do sebe a letu. 

"Tak kam letíme?" Zakřičela jsem na něj, když se ke mě přiblížil na Lunině zádech. 

"Poleťte za mnou." Odpověděl mi Max a rozletěl se kamsi. Eridor za ním vyrazil a letěli jsme. Koukala jsme se dolů. Míhali se pod námi lesy a louky. Nekonečná záplava zeleně sem tam protkané modrou řekou nebo rybníkem. Letěli jsme dlouho. Kdybych se neznala řekla bych že to mohla být hodina, ale určitě to bylo víc. 

Pak se ale povrch změnil. Místo zelené trávy zde byla fialová a řeky byly světleji modré. Listy stromů nebyli ani červené jako na podzim ani zelené jako v létě. Svítili různými odstíny všech barev. Jako by sem někdo hodil pastelky a ta se tady roztekly na vše mě tak moc známé. Nemohla jsem skrýt údiv a ani si nevšimla že jsem se začali blížit k zemi. 

Před námi se objevila jeskyně. Ani kámen nebyl šedivý, byl tmavě fialový. S otevřenou pusou jsme to pozorovala. "Kde to jsme." Vydechla jsem a slezla z Eridora. 

"Tohle je část neutrálního území. Nebo není úplně neutrální. Nelze vlastnit. Až projdeš tou jeskyní pochopíš to." Usmál se na mě Max. "Ale draky necháme tady. Pro jejich i naše bezpečí. Kdyby to nevyšlo." Posmutněle se usmál. 

Přikývla jsem a otočila se k Eridorovi. "Vím že by si mi neutekl, ale počkej tu na mě. Víš jako moc si důležitý." Přitiskla jsem své čelo na jeho. Eridor se více přitiskl ke mě a zlehka oddechoval. Pak se odtáhl a lehl si na zem. 

"Tak jdeme." Řekl jsem rozhodně a chytla Maxe za ruku. Přikývl, ale nic neřekl.

Vešli jsme do jeskyně. Stále jsem nemohla přestat žasnout nad barvami, které se tu objevovali. Zářili tu žluté a bílé kameny. Sem tam nějaký úplně tmavě modrý. Byla to nádhera. Ale nic se neb'vyrovnalo tomu, co jsem uviděla na druhé straně jeskyně. 

Náhle jsem pochopila, proč sem nemohl ani Eridor ani Luna. Pochopila jsme, proč toto území nelze vlastnit. Protože to co tu žije nemůže vlastnit člověk. Na druhé straně jeskyně byli draci. Modří, žlutí, zelení snad všichni, které jsou snad možní. Byli tu velcí, malý dokonce i vajíčka. Zrak mi přecházel a v očích se shromažďovali slzy. Klepali se mi nejen ruce, ale já celá. Nezmohla jsem se na slovo. Prostě jsem šla dál.Za sebou jsem uslyšela tlumený výkřik "Ne!" Který asi patřil Maxovi, ale jako by na tom nezáleželo. Šla jsem dál. 

Věděla jsem že je to nebezpečné, ale nezastavila jsem se. Najednou se přede mnou objevil drak. Byl celý šedý a měl rudé oči. Otevřel tlamu a nahlas zařval. Vypadal hrozivě, ale já se ho nebála. Zvedla jsem ruku a pohladila ho po nozdrách. Drak jako kouzlem přestal řvát a podíval se rudýma očima do mých. Sklonil ke mě hlavu a mě se naskytl pohled na celou jeho obrovitost. 

Hladila jsem ho po krku a drak jen spokojeně oddychoval. Oddálila jsem ruku. Drak se oklepal a odletěl. Pokračovala jsem v chůzi. Vím co chtěl Max abych zkusila. Dostat se k tomu, co draci chrání více, něž vlastní životy a sice své mladé. Šla jsem přímo k  jednomu hnízdu, kde jsem jich viděla pět, ale mohlo jich být víc jen schovaná. Cestou se na mě koukali draci. Nic nedělali jen stáli. Blížila jsem se k hnízdu. 

V tom mi do cesty skočila dračí samička. Poznala jsem to, nevím jak, ale poznala. Varovně si stoupla přede mě. Ohlédla jsem se na Maxe a ten mi naznačoval, ať jdu okamžitě zpět, že to dělat nemám. Ale já věděla že tohle zvládnu.

Přiblížila jsem se k dračici. Koukal jsem se do jejích safírově modrých očí. Usmála jsem se. Dala jsem jí tím najevo, že jí nechci ublížit. Snažila jsme se zklidnit svůj tep, když jsem zvedla ruku a dotkla se její smaragdově zelené kůže. Dračice zavrčela, ale já ruku pryč nedala. To by znamenalo, že se vzdávám a to nesmím. Přejela jsem rukou z krku na její hlavu. Pohladila jsem jí po spodní části brady. Dračice ruku vyhodila a ta přistála na jejích nozdrách. Dračice nasála vzduch. Potom se stalo něco neuvěřitelného. 

Dračice sklonila hlavu a přitiskla své čelo na mé. Spokojeně oddechovala a tiskla se stále na mě. Pohladila jsem jí po obočí. Oči měla zavřené. Nedokázala jsem si představit, co se ve stvoření odehrává, ale najednou je otevřela a odstoupila. 

Znovu jsem se ohlédla na Maxe. Max tam stál a ml slzy v očích. Usmál se když zaregistroval můj pohled. Usmála jsme se také. 

Pak jsem se otočila a šla k hnízdu. Bylo tam šest vajec. Jedno z nich jsem pohladila po skořápce. Byla hrbolatá, ale to byla i skořápka mého Eridora. Vedle mě se vynořila dračice a strčila hlavu do hnízda. Když hlavu opět vyndala v puse držela něco, co mi vehnalo slzy do očí a ty se pak tryskem valily ven. Zatínala jsem prsty do rukou až to bolelo. 

Dračice vytáhla z hnízda malé světlounce modré dráče. Bylo nádherné. Ale bohužel na první pohled... mrtvé.