Dívka, co se neměla narodit

10.

Probudila jsem se do krásného rána. Protáhla jsem ruce nad sebou a pohlédnu vedle sebe. Max spí ke mě obličejem, ale leží na zádech. Překulím se na něj a začnu ho šimrat v podpaží. Jeho tělo se pode mnou zmítá a Max se nahlas směje a snaží se mě ze sebe shodit... marně. "Měla si využít toho že spím a ještě si odpočinout, dneska nás čeká knihovna." Zářivě se na mě usměje a já ho přestávám lochtat. 

Svalím se na postel a zakryji mu rukou oči. "Jé já slyšela že ještě spíš!" Na oko si falešně zívnu a ponořím hlavu zase do polštářů, do knihovny se mi nechce. 

"Ne ne ne má paní, vstáváme a jdeme do knihovny... " Hladí mě jemně ve vlasech a mě se opravdu moc nechce se ani hýbat, na tož vstát. Je mi takhle tak dobře. "Šup šup... pobízí mě Max." Sám začne vstávat a natahuje si svoje kalhoty a přes hlavu si natáhne triko. Ještě víc se zavrtám po teplou peřinu. "Tak jak chceš." Přistoupí z mojí strany postele, rukama sáhne pod peřinu a pomalu mě i s ní zvedá. Pomalu mě vynáší z pokoje a nese mě do mého, kde mám nějaké oblečení. 

V mém pokoji mě hodí na ustlanou postel a jde směrem ke skříni.  Chvíli se v ní prohrabuje a nakonec vytáhne černé leginy a dlouhé tričko, které má hluboký výstřih. Jak nečekané. "Tak šup." Usměje se na mě a hodí na mě oblečení. Neochotně se do něj začnu soukat. 

"Nemám ponožky Vaš Výsosti." Řeknu mu a uštěpačně na něj vypláznu jazyk. Max zkroutí pusu do hraného naštvání a opět se mi začne štrachat ve skříni. Asi po minutě mi hází balíček ponožek. Natáhnu si je a on už sedí vedle mě. 

"Jak žes mi to řekla?" Kouká na mě tím ďábelským kukučem. 

"Vaše Výsosti." Odpovím mu bez jakékoliv mezery, nebo strachu. 

"A víš jak se jmenuji?" Zeptá se a dloubne mě prstem pod žebra. Cuknu sebou.

"Jeho Výsost princ Maxmilián." Odpovím a malinko zvednu hlavu, jako malé dítě ve škole, když odpoví správně na těžkou otázku. 

"Já tě přerazím Dio!" Svalí mě na postel a šimrá mě. Do toho mi občas dá polibek a pak zase pokračuje v nelítostném mučení. 

Mezi smíchem na něj volám "Musíme jít. Do. Té knihovny!" Okamžitě zastaví.

"Ano tak jdeme." Vyhoupne se na nohy a já udělám to samé. On mě popadne pod zadkem a přehodí si mě přes rameno. Nese mě jako pytel mouky. Nahlas se směji, ale nechávám se nést. 

"Jednou mě stejně pustíš." Říkám mu. Ušklíbne se pokračujeme dál až do knihovny.  V knihovně mě na chvíli postaví na zem, ale jen aby mě pak mohl vzít do náruče a i se mnou si sedá na malé křesílko. 

"Když si byla tak přesvědčená, že tě pustím, tak tu budeš se mnou." Zářivě se na mě zazubí. 

"Ale jak chceš hledat knihy?" Zeptám se ho.

"Dobře vyhrála si, ale to neznamená, že mi utečeš, budeš  se mnou." Přikáže mi s úsměvem na tváři a hladí mě po tváři. 

Přikývnu, slezu z jeho klína a jdu k jednomu z regálu knih. "Tak bys hledala dlouho. Jsou to romány. Pojď sem." Usměje se na mě. 

"Rozhodně by to byla alespoň zajímavá literatura." Zavtipkuji a jdu k němu. 

"To jistě, ale momentálně neúčelná. Tady, tohle by nám mohlo pomoci." Podává mi velkou tlustou knihu a sám si bere dvě. 

"Co sis vzal ty?" Zeptám se ho s podezřením, že on si nebere knihy k tématu. 

"Tohle je deník předka, který bývával Sprilgon, jako ty." Usměje se. "Neboj, nebudu číst romány." Vyplázne jazyk, otevře knihu a začte se. 

Vpadnu do křesílka a udělám to samé. Kniha je rozdělena na tři části, jak jinak. První část začíná příběhem o království, kterému vládne Max. Píše o tom, jak říše vznikla a jak je to s ní teď. Dále jsou podle mého názoru hodně stručné životopisy a jako poslední, to nejdůležitější: kouzla. Rozsáhlejší popisy všech magických bytostí. Od vojáků po čaroděje a léčitele. 

Dozvídám se, že většina lidí v tomto království má nějaké kouzlo a podle toho jsou pak také zaměstnáni. Někteří mají nadání na mrštnost a pak jsou vítáni u královských lučišníků, nebo špehů. Pokud má nějaká dívka nebo chlapec talent na chutě, kam jinam než do kuchyně směřuje jeho cesta. Mezi těmito lidmi je ale jen asi 20% těch, co mohou mít draka. Většinou je to výsada šlechticů, nebo králova vojska. 

Další část knihy je o přenádherné fialové zemi, neboli zemi draků. Které nejspíš vládnu já. Nad tou myšlenkou se usměji. I tady se píše o těch největších a nejdůležitějších dracích, počínaje prvním známým ochočeným drakem a končí to Lunou. I tady zjišťuji že někteří draci mají schopnosti, podle barvy očí, nebo kůže, nebo prostě jen tak. Někteří červení draci mohou plivat oheň, vypouštět jed, nebo vodu. Někteří jsou rychlejší a někteří mají kůži tvrdší i na slabině. A pak jsou tu ti, kteří mění barvu. Do té doby známi pouze dva. Drak krále, který byl dědečkem dědečka mého Maxe a Luna. Tito draci kromě toho že mění barvy také ovládají myšlenkové pochody. Je to ojedinělá a velmi vzácná schopnost. umí totiž na příkaz, nebo z ohrožení změnit chování lidí. Nebo jim jen tak vypnou na chvíli mozek. Zelení draci často ovládají přírodu, ale nevylučuje se, že nemohou ovládat i něco jiného. Jinak řečeno málo kdy se dá odhadnout, co drak umí. O černých tu není nic. 

Třetí část je o zemi, které vládnou naši nepřátelé. Píše se zde, že zde žijí tvorově noci. Lidé v této zemi jsou nespokojen i, ale ze strachu udělají vše, co jim pán přikáže. I tady nacházím popisy vládců a když to vidím chce se mi plakat. Je pravda že tohle může být zkreslené, ale nemyslím si že tolik. Když se prokoušu všemi králi, dostanu se na rasy. Je to země kde žijí upíři, vlkodlaci a lidé měnící se třeba na ptáky. Také zde žijí bludičky čarodějnice a obři. Každého toho tvora si zapamatuji jak jen nejlépe umím. Upíři pijí krev a lze je zabít dřevem a ohněm. Vlkodlaci se mění na ohromné vlky a v této podobě je zabije pouze stříbro, nebo vyjmuté srdce. Bludičky umí mizet a lákají muže na svou krásu. Zabijí se snadno, prostě šípem, ale umí mizet. Čarodějnice kouzlí přírodní magií a zabijí se také lehce. Obři vynikají sílou a jejich zabití je komplikované, kvůli jejich velikosti. Jejich velikost v dětském věku je jako dva dospělí muži na sobě a dospělý tedy okolo šesti mužů na sobě. na to musím vykulit oči. I tak se mi nelíbí zabíjet byť jen jediného z nich. Ne vše jsou špatní lidé. 

Na konci knihy je asi tři stránky kapitola, na kterou jsem čekala nejvíce.  Je nadepsaná velkým písmenem SPRILGONI. Přesednu si a zabořím nos do řádek. 

Sprilgoni jsou typ válečníka, který ovládá více schopností. Tento tvor, je jezdcem nejvyššího draka, většinou černé barvy, který má jedinečnou moc a to destrukci. Po smrti tohoto draka jeho tělo vzplane a z popela se vytvoří nové vajíčko, které může otevřít jen Sprilgon. Drak umře jen tehdy, pokud umře jeho jezdec a to smutkem. Další schopnost tohoto draka je různá. Není přesně definovaná, musí se zjistit u každého draka individuálně. Sprilgon má kromě své primární (hlavní) schopnosti vést všechny draky další schopnosti, které také nelze přesně definovat. Ani jejich počet ani jejich intenzitu. 

"Mám to!" Zakřičela jsem a zabouchla knihu. Vzhlédla jsem a zjistila že mě Max pozoruje. "jak dlouho už mě takhle pozoruješ?" Zeptám se. 

"Asi hodinu." Usměje se. Kouknu na hodiny, je asi devět večer! Bože tak moc jsem se začetla! "Teď se půjdeme najíst, určitě máš hlad," žaludek mi zakručí a já jen přikývnu. "A pak půjdeme spát aby se ti to uleželo." Zvednu se z křesílka a následuji ho do jídelny.

Najíme se výborných špízů s hranolky a jdeme do postele a mě už teď je jasné co nás čeká zítra a moc se na to těším. Proto s potěšením usínám v Maxově náručí.