Dívka, co se neměla narodit

19.

Cesta netrvala dlouho, ale mě to přišlo jako věky. Nevěděla jsem, co mě tam čeká, ale každá část mého těla, každý nepatrný milimetr na mé kůži mi říkal, ať se seberu a odejdu. Neudělala jsem to. Max potřeboval zachránit a jeho zem taky. Alespoň tohle jsem pro něj mohla udělat. 

Na vratkém voze jsem sebou házela, když jsem konečně uviděla místo, kde končí krása a začíná chaos, špína a smrt. Maxova, má země končila. Krásné zelené louky se změnily v šedé a hnědé pláně. Stromy obrostlé listy se proměnily v neopečovávané torzy.  Už jsem věděla proč není na  žádné mapě zakreslená hranice. Je dost zřejmá i bez toho. 

Jeli jsme po rozbité cestě a normálně vratký vůz byl teď ještě víc vratký. Kolébala jsem se na něm a lidé co mě viděli ze mě museli mít dobrý den. Když jsem konečně uviděla město, bylo to vysvobození jak pro mě tak můj zadek. Zároveň do mě ale vjela nervozita a neskutečný strach. 

"Jděte tímhle směrem a dojdete k městu pod palácem." Zavolal na mě muž z vozu a ukazoval na cestu, která vedla lesem. 

"Děkuji." Zakřičela jsem na něj a vydala se po cestě. 

Naplňovala mě hrůza. Strašlivá. Cesta vedla okolo polí, na kterých nic nerostlo. Vedla temnými lesy, kde jsem svírala nože, které mi paní Morossivá dala do opasku, tak silně, až mi bělali klouby. Vesnicemi, kde se na mě stvoření v nich žijící koukali tak podivně, až jsem měla strach, že vidí, jak moc jsem odlišná, ale pak mi došlo, že jen cítí tep mé krve a vůni mého masa. Šla jsem tou krajinou, až jsem konečně uviděla město, do kterého jsem se měla dostat. Byl za velkým černým lesem. Za vrcholky stromů se tyčily mohutné černé věže, jako ze skály. 

Sevřela jsem pevně své dýky a vydala se napříč lesem. 

Kráčela jsem pomalu, jako na kladině, na které jsem byla nucena chodit při výcviku. Nenechala jsem si pod nohama křupnout ani jedinou větev. Nezanechávala jsem za sebou jediný zvuk. Rozhlížela jsem se kolem, pozorovala své okolí a vnímala každým smyslem případné blížící se nebezpečí.

 Les byl klidný, tichý. Až mě to děsilo. Šla jsem po pěšině, která se stejně asi nedala nazývat pěšinou, ale věděla, jde že se jí musím držet. Křečovitě jsem svírala dýky a modlila se ke všem svatým, aby jsme nikoho nepotkala i když, kdo by do tohohle lesa dobrovolně šel?

Šla jsem, když v tom jsem za sebou uslyšela prasknout větvičku. Prudce jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. Oddechla jsem si. Otočila jsem se zpět a narazila do mohutné hrudi. Znenadání mi něčí ruce ucpali pusu. Nemohla jsem křičet i když by se mi tady pomoci ani nedostálo. Stvůra  přede mnou mě chytla za nohy, zatím co ten kdo mi držel pusu mi do ní nacpal nechutně páchnout hadr a chytil mě za ruce. 

Nesli mě směrem k městu, kam jsem mířila. Snažila jsem si situaci ulehčit tím, že jsem si dělala sama pro sebe srandu že alespoň nemusím jít pěšky, ale měla jsem nahnáno. Procházeli jsme městem a já si do mozku ukládala odbočení a poznávací znamení každé vesnice. 

Před námi se tyčil palác. Ale ne takový, jako má Max - jako máme my- ale mohutná černá stavba s ostře špičatými věžemi. Vsadila bych se, že na ně napichují odsouzené na obdiv celému městu. Monstra nezastavovali a i když jsem se zmítala, jejich stisk nepovolil. Pronesli mě branou a ta se za námi těžce zavřela. 

Konečně jsem slyšela nějaké hlasy. "Tohle jsme našli v lese." Povídá stvůra držící mé nohy. Má hluboký hlas, ale kdyby šlo o něco jiného, určitě bych řekla, že by to mohl být příemný hlas. 

"Vezměte to k paní." Zavolá na něj kdosi, koho nevidím.  Jeho hlas byl sykavý, zlomyslný a naskakovala mi z něj husí kůže.  Stvůra co mě drží za ruce přikývne a spolu s bytostí u mých nohou mě odnesou. 

Nesou mě dlouhými, chladnými a temnými chodbami. Připadá mi to jako vězení. Překvapuje mě skutečnost, že mě nesou už hodnou chvíli, ale stále nevydávají jediný náznak únavy nebo jen zadýchání. Co je to za potvory, že se to nezadýchá? 

Uvědomuji si, jak těžké bude s těmihle vyhrát válku. Naši válečníci se unaví, u nich to ale nevypadá na problém. 

Stále jdeme dál. Míjíme dveře, nespočet dveří. Stoupáme po úzkém, strmém točitém schodišti. Snažím se počítat zatáčky a schodiště, ale vše mi připadá tak stejné, že se ztrácím. Příšery nemluvili, ani se na sebe nepodívali. Šli jako roboti stále dál. 

Minuli jsme další zatáčku a před námi se rozléhala dlouhá chodba, na jejímž konci byli velké dveře ze dřeva a těžkého kovu. Jedna z příšer - ta co mě držela za nohy - chytla za kovové kruhové madlo a jedním rázným pohybem dveře otevřela. Bez námahy, jako by nic. 

Ocitli jsme se v rozlehlé místnosti, kde byli slyšet i tlapkání nohou mích únosců. Neviděla jsem dost dobře před sebe, ale cítila jsem, že se něco děje. A že to co se stane teď, je něco, co mi způsobí velikou bolest. 

Dvě zrůdy mě pustili. Nohy mi těžce padly o zem až to zabolelo. Potlačila jsem výkřik. Podívala jsem se na své nohy, když jsem to ucítila. Ten záškub v mém nitru. Podívala jsem se před sebe a do očí se mi nahrnuli slzy. 

Přede mnou se nacházel velký trůn. Byl složen z kostí, ale ne ledajakých. Kosti byli dračí. Opěradlo bylo z páteří a drápů. Viděla jsem kosti všech velikostí, barvy. Některé byli léty hnědé, některé zářivě bílé. Neslyšně ale zhluboka jsem se nadechla, když jsme se podívala na osobu sedící na trůnu. 

Bylo to mladá velmi pohledná dívka. Mohlo jí být okolo osmnácti - devatenácti let. Nějak jako mě. Na sobě měla rudé šaty bez ramínek, které jí odhalovaly úzká kostnatá ramena. Šaty měli velký rozparek z kterého jí byli vidět hubené bledé nohy. Byla bosa. Na krku měla šperk z rudých kamenů. Vlasy měla světlé, jako východ slunce. Malý obličej, kterému dominovali velké nejspíš modré oči se na mě díval. S arogantním úšklebkem mě pozorovala jako kořist, jako slepici pod sekerou. 

Vedle ní, srdce mi divoce poskočilo. Div jsem se nerozběhla, když se na mě nic neříkajícím výrazem díval Max. Dívala jsem se mu do jeho hlubokých očí a pátrala jsem v nich po špetce citu, ale nenacházela jsem jej. Koukal jakoby skrz mě. 

"Ale... moji pejskové mi přinesli hračku." Ozval se do ticha jemný hlas, který se mi ovšem zavrtal až do morku kostí. "Asi bych je měla náležitě odměnit." Zvedla koutek rtů a ladně se zvedla z trůnu. Její bosé nohy ťapkali po černé podlaze, když se blížila ke mě. Zastavila se pár čísel ode mě, když mi z hlavy strhla kápi. Ani jsem si neuvědomovala, že mi zůstala na hlavě. 

Obcházela mě jako lev, co si prohlíží svůj úlovek. Vzala moje spletené vlasy do ruky a zkoumala je. Pak si rázně stoupla přede mě a zvedla mou tvář. Podívala jsem se do jejích prázdných modrých očí. S vysokým opovržením jsem zasyčela, když se nadechovala k tomu, aby něco řekla. 

Pustila mou hlavu, ale já z ní nespouštěla oči. Vyťapkala k trůnu a otočila se ke mě. "Můžeš mi vysvětlit," Řekla směrem k Maxovi. Když zachytila můj výhružný výraz, přiblížila se k němu a začala se o něj třít. "Co na ní vidíš? Ano má docela hezké oči, ale to je asi vše." Pohladila ho rukou po tváři. Pak lehkým krokem vklouzla za něj a olízla mu krk. Zavrčela jsem. 

"Dej od něj tu nechutnou tlamu pryč." Řekla jsem rázně. Pobaveně se na mě podívala. Ale to co upoutalo mou pozornost, byl Max. Jeho kamenný výraz zmizel. Z jeho očí sálala láska a čirý strach, ne o sebe, ale o mě. Anna si toho nevšimla, když na mě neznatelně mrkl. 

Pobavený Annin úsměv se ještě prohloubil, když otevřela pusu, v níž se zaleskl pár bílých tesáků. Rázně se napřímila a zakousla se Maxovi do krku. Max zavřel křečovitě oči, ale ani se nepohnul. Koukala jsem, jak se z něj vytrácí barva a pak jak padá na zem. 

Křičela jsem a snažila se běžet k němu, ale stvůry mě drželi ocelově pevným stiskem. Anna se na mě s pobavením dívala. "Není mrtvý." Usmála se a klekla si k Maxovu bezvládnému tělu. "Jen jsem mu vypila tolik krve, aby se nemusel trápit výjevem, který čeká tebe." Políbila ho na fialová ústa. Uhnula jsem hlavou, ale jedena z příšer mi hlavu zase zpět otočila. 

"Odneste mou lásku k němu do komnat. Později se tam zastavím. Dva upíři se sebrali a odnášeli Maxe pryč. 

"A co s tebou malá, bídná lidská špíno?" Zeptala se mě a usedla na trůn.