Dívka, co se neměla narodit

4.

Probudila jsem se ve velké posteli. Vedle mě seděl na kraji postele princ. "Co se stalo? Kde to jsem?" Zeptala jsem se. 

Princ mě vzal za ruku. "Hlavně klid Dio. Jsi v dračí zemi. Zavezl tě sem tvůj drak Eridor. Já jsem Maxmilian, princ této země. Omdlela si když jsem ti oznámil,že už se nemůžeš vrátit domů. Jsi ochotná mě poslouchat?" Přikývla jsem, ale hlava se mi točila. "Pokud se najde mezi lidmi jezdec, neboli člověk, který dokáže přimět dračí vejce k vylíhnutí a jezdit na něm, pak do toho světa nepatří, ale patří sem. A to je tvůj případ. I kdyby se ti podařilo dostat do světa lidí, nikdo si tě nepamatuje. Jako bys nebyla. " 

"Ne to není možný... vraťte mě domů, už mě tenhle vtip nebaví." Točila se mi hlava, ale chtěla jsem domů. 

"Dio lež! Zase omdlíš." Nedala jsem se a furt jsem se vzpírala. Brečela jsem a křičela. A pak se stalo něco nečekaného. Princovi oči byli najednou pár centimetrů od mých a naše rty se dotýkali. Princ mě políbil. Oči se mi sami zavřeli a polibek jsem mu opětovala. Ucouvl. Podíval se na mě svýma hnědýma očima. Potom se usmál a políbil mě znovu. 

Pak se odtáhl, ale ne o moc. Naše nosy se stále dotýkali. "Dio, promiň nechal jsem se unést. Mělo to být jen aby ses uklidnila." Přikývla jsem. "Jsi v klidu?" Zeptal se jemným hlasem. Opět jsem přikývla, i když jsem v klidu rozhodně nebyla. Po takovéhle informaci kdo by byl? 

"Takže," Zvedl se princ z postele a začal pochodovat sem a tam. "To že se tvůj, řekněme druh jezdce objevil teď je jako dar z nebe." Podíval se na mě a na chvíli se zastavil. Ale pak se zase dal do pohybu. Znervózňovalo mě to. "Víš jsi... jak to říct, zvláštní. Jsi jedinečná. Och Bože," Zaklel a ruce vztyčil k nebesům, jako by na Boha opravdu nadával. "Prostě, jsi jediná, která nám může pomoci zachránit naši říši a vyhubit všechny divoké i nedivoké draky." Stál ke mě zády. "To co jsi ty Dio se u nás nazývá Sprilgon, což v naší řeči znamená magický jezdec." Otočil se."Máš totiž jednu schopnost, kterou nikdo jiný nemá a to to, že strana, na které jsi, je vždy tou vítěznou. Je tomu tak už tisíce let, ale poprvé se stalo, že je Sprilgon dívka. A k tomu ne z našeho světa. Myslíme si že by to mohlo mít svůj důvod. Víš už po generace se my a sousední království máme v nelibosti, ale občas to přeroste meze a skončí to válkou, kterou jsme díky Sprilgonovi vždy vyhráli. Ale teď by to mohlo být tak, že by jsme mohli vyhrát nejen válku, ale celé jejich království. Víš Dio, je to prosté," Podal mi ruku a já mu svou vložila do jeho. Malinko mě zatahal a já vstala z postele a šla za ním. 

Dovedl mě na velký balkon, kterým bylo vidět daleko až za hory. "Sousední království je plné nenávisti a lidé v něm trpí. Drží si je tam však zlý a panovačný král, takže lidé nesmí odcházet. Byl jsem jednou v tom království a mohu ti říct, nikdy jsem neměl z ničeho tak špatný pocit." Stál opřený o zábradlí a koukal se kamsi do dáli. "Tak moc bych jim chtě pomoci, ale nevím jak." Sklonil hlavu a rukou si projel vlasy. Pak se rychle otočil a přistoupil ke mně. "Ale budu tě k tomu potřebovat." Srdce mi divoce tlouklo. Jedna moje část si ho přála políbit a ta druhá, ta racionálnější věděla, že on o to nestojí. 

Narovnala jsem se. "Ráda vám pomohu Vaše Výsosti." Princ se usmál a vešel dovnitř. "Ehm, Vaše Výsosti? Kdy budu moci vidět mého draka?" Vyběhla jsem za ním. 

Princ seděl u stolu a smál se. "Hned jak tě převlečeme," Sklouzl pohledem po mém těle "A až se najíš." Podíval se mi zpět do očí. Byla jsem si tak moc jistá, že se červenám. Ale princ to nijak nezmínil. "Takže," Rychle se zvedl. "By jsme se mohli vydat do šatny, kde tě oblečeme, co ty na to?" Usmála jsem se a přikývla. 

Šla jsem za ním chodbami a nekonečnými schodišti až do místnosti, která byla ověšena všemi možnými kusy oblečení. Z pod nich vyběhla stará baculatá dáma s velkými fialovými brýlemi. "Dobrý den paní Morissová, jak se vám vede?" Oslovil jí princ.

"Oh ahoj Maxíku, znáš to, pořád moc práce a co je tohle za krásnou, avšak nevhodně ustrojenou mladou dámu?" Zeptala se ho stará dáma. Překvapilo mě, že mu tyká a neříká mu Vaše Výsosti. 

"Paní Morissová, tohle je Diana..." Paní Morissová zvedla ruku a Max hned zmlkl. 

"Už víc vědět nepotřebuji. Tak pojď kočko, koukneme co tu pro tebe máme. Maxí, ty si sedni támhle do křesla a nešpehuj!" Zasmála jsem se a nechala se vést. Paní Morissová mě dovedla do další malé místnůstky, ve které byli samé šaty pro dívky. "Takže má milá, viděla bych to na nějaké kalhoty, řekla bych tmavé." Mluvila a při tom se hrabala v hromadě oblečení. "Tak tady to máme." Podala mi černé kalhoty. Obyčejné, ale za to jsem byla ráda. "A jako top, by jsme mohli dát něco světlejšího, třeba... Oh ano tohle bude ideální! Zajásala Podala mi zářivě bíle tílko. Ták a teď ještě nějaký přehoz. Ten bych dala šedivý a nebo ne! O! Mám to. Tady to mám." Řekla a vytáhla černou koženou bundu s polodlouhými rukávy. Vše mi to vyselo na rukou, ale já si to nemohla obléct. "Oh ano chápu... nemáš pod tou košilí nebo co to je vůbec nic." Sklonila jsem zahanbeně hlavu. "S tím si poradíme! Předpokládám že tohle by ti mělo být."Podala mi spodní díl spodního prádla a pak zase začala hledat. "Máš asi dvojky a tak by ti tohle mělo být úplně v pohodě." Podala mi černou podprsenku. "A teď to na sebe hoď." Otočila se a zmizela kdesi. Oblékla jsem se a za nedlouho se obtloustlá žena vrátila a podala mi tenisky. Princ říkal, že by ti měli být, tak se obuj." Usmála se a já vklouzla do tenisek. 

"Děkuji." Konečně jsem promluvila. 

"Nemáš z co drahá." Pohladila mě po tváři a usmála se. "A teď upaluj ať na tebe Maxík dlouho nečeká. " Přikývla jsme a šla jsem za ním. 

Seděl stále v tom samém křesle do kterého ho paní Morissová posadila, ale nedíval se na mě. "Ehm." Falešně jsem zakašlala. 

"Oh výborně jsi... " Koukal na mě s otevřenou pusou. Pak se rychle probral a usmál se na mě. "Sluší ti to. A teď by jsme mohli jít za Eridorem co? Jídlo by mohlo počkat." Usmál se a já horlivě přikývla.