Dívka, co se neměla narodit

1.

Žiji v podivný rodině v ještě podivnějším světě, kam snad ani nepatřím. Moje mamka s taťkou milují koně. Podle nic není nic bezpečnějšího než kůň, co se týče dopravních prostředků. Oba dva jsou právníci. Večery tráví tím, že koukají na romány nebo dokumentární pořady, nebo si v křesílkách čtou. 

To není pro mě. Já miluji motorky, teda jednu, tu svou. Jsem jedináček, takže se o mě rodiče bojí, ale nejsem rozmazlená. Musela jsem si na motorku vydělat i na řidičák. Ze školy chodím rovnou do práce a domu se vracím až ve čtyři někdy v pět. Moje večery vypadají tak, že jsem někde s kamarádkami, nebo si čtu někde v lese, dokud nezajde sluníčko. Moje obrovská vášeň kromě motorek, jsou draci. Ne opravdový, to vím že neexistují, ale malovat je. Filmy a knížky o nich miluji. Někdy si představuji, že jsem jezdec na takovém drakovi. Někdy je modrý, někdy zelený. Zdává se mi o nich. O tom jak letím, jak najdu v jeskyni mládě, nebo hned dvě. 

Podle kamarádky jsem ujetá. A možná jsem. Když si představím to tělo. Mohutná hlava s pusou určenou k zabíjení. Obrovské tělo, které jako by mi bylo ochranou a útočištěm. Mrštný ocas a silná blanitá křídla, která když se dají do pohybu rozvíří zem. 

Někdo má pejsky, někdo kočičky, já mám draky. 

Je přesně jedna hodina odpoledne a mě končí škola a musím do práce. Jsem tam ráda. Někdy... Se mnou tam chodí kamarádka Lou. Je to malá blonďatá dívčina, kterou ráda pojmenovávám svou nejlepší kamarádkou. A aby ne. Stejně jako já miluji draky, ona miluje vlkodlaky. Nepřipadám si s ní jako takovej pošuk. Děláme servírky v jedné restauraci. A zatím co za Lou se všichni otáčí, po mě neštěkne ani pes. Moje tmavě hnědé vlasy a zelené oči moc neupoutají. Zatím co hubená a malinká blondýnka jako Lou upoutá hned. Ale tak co, o kluky stejně moc zájem nemám. Teda ne že bych byla na holky, ale žádnej není, jako já. Kluky který jsme měla zajímal sport, hry a nebo sex. Nic moc pro mě. Ale dnes jako bych se těšila až skončí směna. Něco mě táhlo a já věděla co to je. Motorka, která mi stála zaparkovaná před restaurací. 

Takže když přišla čtvrtá nasedla jsem na motorku a vyjela. 

Jela jsem lesem. Míhala jsem stromy, pařezy a potoky. Tachoměr ukazoval na číslo 70,ale nezdálo se mi, že by to tak bylo. A i když bych tak normálně nejela, plyn jsem neubrala. Jela jsem a nekoukala za sebe. Jako by moje podvědomí vědělo kam jedu. Projela jsem dalším lesem až jsem uviděla jeskyni. Nikdy jsem v týhle části nebyla. Slezla jsem z motorky a pořádně si jeskyní prohlédla. Jen z toho co jsem viděla jsem měla pocit, že tu jeskyni znám.Nevím odkud, ale znám. Vytáhla jsem z kapsy mobil a našla si baterku. Pomalu jsem vstoupila do jeskyně. Okamžitě se mě zmocnil pocit dejavu. Tohle už se stalo, nevím kdy ale stalo. Překračovala jsem kameny  hledala něco, co by mi napovědělo, proč je mi ta jeskyně tak moc povědomá. Posvítila jsem baterkou před sebe a uviděla to. Kdyby se mi o tom nezdálo ani bych nevěděla, co jsem právě našla. Tak dlouho jsem v to věřila, tak dlouho jsem doufala a teď to přede mnou prostě leželo. Opatrně jsem položila mobil. Přistoupila jsem k tomu a vzala to opatrně do rukou. Bylo to těžké. Možná sedm kilo to mělo. Sfoukla jsem z toho prach a položila k tomu ucho. Nemohla jsem tomu uvěřit. Opatrně jsem to položila. Sebrala jsem mobil a koukla se kolem sebe. Kužel světla osvětlil to, co jsem si myslela. Asi dva nebo tři metry ode mě ležela hromada kostí. Přistoupila jsem k nim a dotkla se jich. Z očí mi tekly slzy. Dračí kostra. Když jsem posvítila výš, viděla jsem kostru hlavy. Přiblížila jsem se k ní. Rukou jsem přejela po čelisti, po zubech. Když v tom jeden spadl a přikutálel se mi k tenisce. Sebrala jsme ho.

 Prohlédla jsem si ho. Byl krásně bíly. Stačila jsem ho do kapsy. Utřela jsem si slzy z očí. "Slibuji ti, že se o něj postarám." Pohladila jsem roh na lebce a vrátila se zpátky k tomu. I když teď už jsem si byla jistá. Není to TO, ale vejce. Dračí vejce. Pohladila jsem ho. Naposledy a rychle vyběhla z jeskyně. Beztak už bylo moc pozdě. Zítra sem přijdu a postarám se o něj. Jak jsem slíbila. Hned ráno. Stejně je víkend. Musím. 

Nevím jestli jsem ráda, nebo jsem nerada, protože jsem blázen. Ale stejně mi vrtá hlavou. Jak je možné, že to nikdo nenašel? To tu nikdo nebyl ? To je hloupost. To to vidím jen já?