Dívka, co se neměla narodit

11.

Ráno jsem se vzbudila a Max tu nebyl. Rychle jsem se posadila na posteli a rozhlížela se po pokoji. Max tu prostě nebyl. 

Vylétla jsem z postele a natáhla přes sebe jeho košili, která visela provokativně přes opěradlo židle. venku bylo krásné slunečné počasí, což je dobře. Mám plán. 

Vyšla jsem z pokoje jen v té napůl rozepnuté košili a šla jsem ho hledat. Šla jsem do jídelny, kde nebyl. Na stole ležel talíř, ale byl prázdný. Není tady, ale byl tu, to je jasné. Vydávám se do šatny, kde není nikdo. ani paní Morissová, což není obvyklé, ale nechávám to tak, že je možná na jídle, nebo na záchodě. Pokračuji v pátrání a cesta mě vede do dračích stájí, kde ho opět nenalézám. Rychle se potulím s Eridorem a pokračuji v hledání, protože vím, že jinak to co chci nestihneme a hlavně s Eridorem mám dneska v plánu strávit dost času. 

Pokračuji v knihovně a už začínám mít pocit, že se musel vypařit, když v tom slyším otevřeným oknem hlasy. Vyhlédnu z okna a vidím dva muže a Maxe. Rychle seběhnu všechny schody a jen v košili vyběhnu ven za ním. Hned jak mě muži uvidí ukloní se a otočí se. Max se otáčí také, ale mým směrem. "Snažíš se provokovat mě, nebo mé služebné?" zeptá se mě. Proplete své ruce pod košili a dotýká se mě na nahých zádech. Přitáhne si mě k sobě a dlouze mě políbí. Palcem ruky mi hladí záda. Pod tímto dotekem roztékám a vpíjím se do jeh ruky, do něj. "Dio tohle nedělej," Zakňourá. "do svatby jsem vázán slibem, že se tě ani nedotknu a tímhle už teď porušuji mě tolik nenáviděnou tradici." Svatby!  Moje mysl se zaměřuje na to jediné slovo. doslova jsem zmrzla. Stojím tam a neříkám nic. "Co se stalo? Prolomí Max ticho. 

"Nic, jen to slovo." Usměji se, ale nekoukám na něj. Koukám na svoje bosé nohy. 

Pomalu zvedne mou hlavu dvěma prsty. "Myslíš svatba?" usměje se na mě a já jen zavři na chvíli oči a pak je zase otevřu. "Snad nepředpokládáš, že jsem oznámil přede všemi že jsi má přítelkyně, jen proto že si Sprilgon a doufal jsem že se to dozví sousední král, stáhne ocas a možná spáchá sebevraždu." Zasměje se. 

Cítím jak rudnu v obličeji. "Ale svatba Maxi... To není chození." Zase klopím oči. 

"Já vím Dio. Vím co to obnáší, vím jaká je to povinnost a taky vím, že to chci. nechtěl jsem ti to říct takhle, ale hned jak skončí válka, vezmu si tě. Pokud budeš chtít. Věděl jsem to už když jsem tě uviděl poprvé a teď jsem si tím ještě jistější." Pohladí mě po tváři. Cítím jak se mu klepe ruka na mých zádech. Muselo to být těžké tohle říct.

Vrhnu se mu do náruče. Obejmu ho, vřele a dychtivě. malinko se odtáhne a přitiskne na mé rty ty své. Sluhové jsou stále otočeni a my se líbáme za jejich zády. 

Odtáhne se ode mě. Opře si čelo o mé a tře se o mě nosem. Krouží s ním a dýchá mi od pusy. Vískám se mu ve vlasech. Pak prolomí ticho. "Mám pro tebe novinku." Usměje se, ale nepřestává se mi třít o nos. "Pamatuješ si, co jsem ti říkala, že budeš muset dělat?" Odtáhnu se a pokrčím obočí. "Dneska začíná tvůj výcvik má drahá." Vtiskne mi jemný polibek. 

Odskočím. "Co?!" Zrovna dnes! Usměje se na mě a můj hněv je zase ta tam. 

"Dneska je tvá první lekce střelby." Usměje se. "Paní Morissová pro tebe má oblečení, tak za ní zajdi, vezmi si něco k jídlu a pak přijď na nádvoří." Pohladí mě po tváři a obdaří mě malým polibkem na čelo. já se otočím a utíkám za paní Morissovou, která na mě čeká v šatně.  Paní Morissová mi dá černé leginy se zesílenými koleny, hnědé tílko a černou vestu, do které mi dala rukavičku, která se dává jen na tři prsty.  Sepnula jsem si vlasy do culíku a utíkala do jídelny, kde na mě na stole čekala snídaně. Na talíři bylo pět palačinek s jahodovou marmeládou. Všechny jsem je snědla a chvátala na nádvoří za Maxem.