Dívka, co se neměla narodit

14.

V hlavě mi víří stovky myšlenek. Nemůžu vytřást úděsný pocit z hlavy. Tohle je moc, na mě, na draky. Nebudou trpět kvůli nám lidem. Zaráží mě, jak to ti lidé mohli udělat. Oni to vlastně nejsou lidé. Nevím, jestli to udělali z vlastní vůle, nebo pod hrozbou. Dost mě zaráží vědomí, že jsem četla myšlenky dračice. Bylo to jako sen, ale hodně živý sen. Teď není čas nad tím uvažovat!

Kouknu se přes rameno a spatřím bílá křídla Luny. Ze srdce mi spadne kámen. Lituji, že jsem si nevzala dýky, sice s nimi moc neumím, ale alespoň bych se cítila víc v bezpečí. Teď se cítím , jako bych jela na motorce bez helmy. Hlavou mi bleskne vzpomínka, na můj předešlý život. Na to taky není čas!

Letíme a já konečně spatřím fialové stromy a modré jeskyně. Přistáváme a já seskakuji z Eridora ještě než přistaneme úplně. Rychle běžím jeskyní, až se ocitám na mýtince. Ten pohled je zdrcující. Všichni draci jsou přitisknutí k sobě. Z očí jim kapou slzy velké jako jablka. Uprostřed paloučku leží těla dračic s velkými břichy. Ačkoliv mi to přijde hrozné, vypudím z hlavy myšlenku toho, jak je mi to líto a utíkám k nim. Pohlédnu dozadu na Maxe a ten ke mě běží. Se slzami v očích nastavuji ruku a aniž bych musela něco říct, vkládá mi do nich nůž. 

Kleknu si k mrtvému dračímu tělu a přitisknu na něj čelo. Hlasitě zavzlykám, ale pak odtrhnu čelo. Uvnitř se něco hýbe. Rychle tasím nůž a opatrně, ale rázně ho zabořím pod krk, slabiny. Rozříznu celé to místo a potom se přesouvám k břichu. Jde to těžce, dračí kůže je velmi silná, ale nápor zevnitř nevydrží. Pomalu se dostávám  nakonec své cesty. Odhodím si vlasy z obličeje a rozřezávám blánu, ve které nacházím malá vajíčka. Pomalu a opatrně je vyndavám. Pokládám je na trávu a rychle přebíhám k dalšímu tělu, ostatní draci zatím přiběhnou k vajíčkům a sednou si na ně, aby je hřáli. 

Postupně se dostávám i do těla další maminky a vyndavám další vajíčka. Jsem vyčerpaná, síla kůže je moc veliká. Vyndavám poslední vajíčko a nechávám dračici, aby si na ně sedla. Pak se hroutím do měkké trávy. Jeden z draků ke mě přijde a obtočí se okolo mě. Hlavou mi strčí do břicha. Usměji se a rázem je zpět má energie, jako mávnutím proutku... nebo...

Kouknu se do jeho modrých očí. Skloní hlavu a přitulí se. Musím si to napsat. Bleskne mi hlavou. Pak si ale vzpomenu na to co jsem udělala ve stáji. Položím ruce na dračí hlavu. 

Vidím dračici, která v sobě nosí čtyři vajíčka a draka, který se k jejímu bříšku lísá. Cítím jejich lásku. Vidím, jak se poznali, ještě jako malý dráčci. Vidím, jak si spolu hráli a jak spolu vyrůstali a poznávali nové draky. Vidím, jak spolu přišli sem a chtěli tady založit rodinu. Vidím smutek, který přišel, když viděl lidi ze sousední říše, jak mu jeho lásku vzali. Cítím naději, která přišla, když jsem sem přiběhla já. A radost, když viděl vajíčka celá a v pořádku. 

Z očí se mi line nekontrolovatelné množství slz. Přitulím se k ohromné hlavě draka a pláči. Na záda mi dopadá něčí ruka. Max mě hladí po zádech jednou rukou a druhou hladí po hlavě draka. "Tohle takhle nenechám..." Říkám k Maxovi mezi vzlyky.  "Tohle jim neprojde... Ne po tomhle." Mísí se ve mně nechutná směsice vzteku a smutku. 

Pak pohlédnu na vajíčka. Všechna jsou v pořádku ale ještě nevím, jestli se z nich vylíhnou zdraví dráčci. A to se dozvím za pár dní, až je náhradní maminky a tatínkové vysedí. 

Dny se mi neskutečně vlečou. Strašně se těším na malé dráčky, nebo spíš doufám, že se narodí živí a zdraví. Létáme s Maxem každý den na mýtinu a já každý den kontroluji ta malá oblá vajíčka, jestli se nevylíhli. Každý den také tvrdě trénuji. Svým způsobem mám pocit, že nejméně mé pozornosti, má Max. Jsem přesvědčená, že až se dráčci vylíhnou, uděláme se den jen my dva. Žádný tréning, žádní draci. Jeden den jen Dia a Max. 

Dnes bych měla začít střílet z luku, ale až pozdě odpoledne, takže se rozhodnu, že poletím za draky teď, abych potom mohla ještě dopisovat knihu s druhy jednotlivých draků na které stále pracuji. Mám za sebou více jak polovinu draků. Max se ke mě přidává. Obdivuji ho. Musí se mi tolik podřizovat a přes to nikdy neřekl, že by mu něco vadilo, nebo na mě nebyl nepříjemný. 

Letíme k mýtince. Spolu s Eridorem přistaneme. Eridor a Luna už běžně létají s námi i na mýtinku. jsou tady více spokojení a přijde mi, že se víc a víc sbližují. Nad tou myšlenkou se pousměji. Představa, že by možná mohli mít naše děti dráčata Eridora a Luny je pro mě jako sen. 

Hned jak slezu z Eridorova hřbetu přiběhne ke mě dračí táta, jehož děti jsem nejspíš zachránila a začne mě strkat do zad směrem k hnízdům. Sevře se mi srdce. Bojím se, že to znamená, že s miminky je něco v nepořádku.

Strká mě pořád dál. Všichni draci se na mě dívají, včetně dračice. Ještě jsme jí nedali jméno a možná by jsme měli. Pak ke mě přiběhne malý modrý dráček, tedy, on už je velký asi jako doga, ale pro mě to bude vždy můj malinký dráček a jde se mnou, to mě na jednu stranu dost uklidní a na druhou, mě to znervózní ještě víc. 

Ocitám se asi metr od hnízda. Poslouchám zvuky, ale neslyším nic. Popojdu až k hnízdu a kouknu dovnitř. Ten pohled mi vyžene slzy do očí a já začnu nekontrolovatelně plakat.

Uvnitř leží tři malý dráčci. Potichounku odfukují. Jeden je žlutý, druhý zelený a jeden hnědý. pohladím je, ale tak abych je nevzbudila, určitě toho mají za sebou hodně. Rychle utíkám k druhému hnízdu, kde nacházím ze čtyř vylíhlé zatím dvě. Modrého a zeleného dráčka. tahají se za ocásky a kousají do tlapek. Pohladím jednoho a on se mi začne vinout k ruce. Oba je hladím. Ještě nevím co bude jaký dělat, ale všichni budou kouzelní. Rozběhnu se k Maxovi a skočím mu do náruče. 

Za jeho zády uvidím další kouzelnou kreaci. Luna svou se svou pusou tulí ke krku Eridora. Musím se usmát.