Dívka, co se neměla narodit

17.

Ráno jsem se probudila s naprosto skvělou náladou. Protáhla jsem se a pozorovala svého vladaře, jak pokojně spí vedle mě. Pomalu, ale opravdu pomalu jsem se vykradla z postele a jen ve spodním prádle jsem se vydala do kuchyně, kde jsem zběžně připravila snídani. Odnesla jsem jí na noční stolek k Maxovi, který stále spal. Na stole jsem napsala na lísteček: Miluji tě <3 V noci jsi byl nejen král, byl jsi Bůh! jsem mezi moudrostí :*  A odešla jsem do knihovny.

Stále tu bylo mnoho věcí, které jsem neměla hotové a ráda bych je měla. Skláněla jsem se nad mapu a hledala další vesnice zakroužkované barvou, která značila chov dobytka. Na nový papír jsem načrtla jejich umístění. Poblíž nebyli žádné skály ani kopce, nic, kde by se mohli nepřátelé schovávat.  Přeběhla jsem po knihovně k policím, kde byla kniha, která byla plná věcí o sousední zemi.

Nic o teleportaci, létavých zvířatech nebo jiných způsobech rychlé dopravy tu prostě nebylo.  Museli se někde skrývat. Jak si to neumím vysvětlit. Bylo celkem jasné, že další vesnice bude opět chovná. Víc nejspíš v tomhle směru nevyřeším. Dala jsem se tedy do mé knihy. 

Přepisovala jsem údaje úhledným písmem do kůže vázané knihy a precizně vykreslovala každý detail dračího těla, když v tom mě čísi ruce popadli zezadu za prsa. V rychlosti jsem se otočila a dala jsem neznámému loket. Ozvala se dunivá rána a výkřik bolestí. 

Když jsem se na útočníka podívala, dala jsem se do smíchu. Max se držel za tvář a řval jako by ho na nože brali. "Víc se mi líbilo to, jak ses se mnou prala včera." Zamumlal napůl zklamaně napůl vztekle, ale věděla jsem že to jen hraje. Seskočila jsem z křesla a nechala ho, aby položil jeho hlavu na má nahá stehna. Hladila jsem ho po tváři, kterou jsem mu poranila. "Ale je vidět, že ti výcvik vyloženě prospěl." Zasmál se, ale pak zasyčel a chytil si tvář. 

Pak se posadí a mě najednou studí místo, kde ležel hlavou. "Co si mi to chtěla včera říct?" Zeptá se mě, aniž by se na mě podíval. Zvedla jsem se a pomohla jsem mu na nohy. V tu chvíli mě chytil za zády a políbil mě. "Děkuji za snídani, Bohyně." Pošeptal mi v polibcích. Skousla jsem mu rty. 

"No..." Přešla jsem pomalu ke stolu. Max se ke mě přitočil a objal mě zezadu. "Přišla jsem na to," Líbal mě něžně na krku a já byla ráda, že jsem se dokázala vyjádřit. "Obě napadené vesnice byli chovné. A dost produktivní. Převážně tvoří obyvatele sousední země upíři a vlkodlaci. A ti se živí?"  Přestal mě líbat.

"Krví a masem."  Otočil mě k sobě a vykulil na mě oči. 

"Ano... A zvířata mají oboje. Upíři se téměř nepřejí, sílí čím víc mají krve. A tyhle vesnice bylo opravdu hodně produktivní, byla tam hromada zvířat. Nejde o to že by mohli mít krizi o krev. Chtějí..." Nenechal mě domluvit.

"Posílit armádu." Dořekl za mě Max zahloubaným pohledem. Přikývla jsem a nechala ho mluvit. "Jasně... dává to smysl." Otočil se k mapě. "Další na řadě musí být tahle." Zabodl prst do vesnice, která byla zakroužkovaná a daleko od paláce. Naklonila jsem se pořádně nad mapu.

"Proč?" Zeptala jsem se. 

"Je to po těch, co vyloupili další nejlepší, co se týče chovu."Podíval se na mě. Zamračený. Díval se na mě. "O jak moc tě můžu požádat?" vrhl na mě zmučený pohled. 

"O cokoliv můj pane." Uklonila jsem se. 

"Výborně." Zvedl mě do náruče a nesl mě pryč - do ložnice. Svalil mě do postele a vášnivě mě pomiloval. 

Leželi jsme vedle sebe a oddychovali. "Tohle si chtěl?"

"Byla to jedna z věcí." Políbil mě a zvedl se z postele. "Teď se jdi obléct. Poletíme do té vesnice. Nechci nechat padnout další vesnici. Odešel z pokoje.

Zvedla jsem se z postele, rychle na sebe něco hodila a vyšla jsem ven. 

"Takhle jsem to nemyslel, ale už na to není čas. Letíme?" Zeptal se mě Max a nabídl mi ruku. Podala jsem mu jí. Přitáhl si mě a políbil mě. "Nesmí se ti nic stát." Zašeptal mi a plácl mě po zadku. Zasmála jsem se a šla jsem do stájí pro Eridora. 

Letěli jsme ani ne moc dlouho, ale už se stmívalo. Bála jsem se, že to nestihneme. Když jsem přiletěli, občané nás vítali. Max jim jako důvod řekl, že se chce podíval na vesnici. Nechtěl obyvatele vyděsit. 

Chodili jsme s chovateli, dokud se nesetmělo, pak jsme se uchýlili do malé hospůdky. Malý obtloustlý mužík nám přinesl dva poháry jakési tekutiny. Seděli jsme pár minut, když se to stalo. Zahlédli jsme oranžové a rudé záblesky. Max vylítl z budovy a běžel za nepřítelem. Běžela jsem s ním. Utíkala jsem, abych mu stačila. Když v tom mě něčí ruce mě zachytili. 

Byli bílé, studené a dlouhé drápy mě poškrábali na kůži. "Ale... malá králova děvka... Kde se tu bereš a kde máš miláčka?" Zašeptá mi nechutně skřípavý hlas do tváře. "Je tu s bou že?" Olízne mi krk. Zmítám se, snažím se vyprostit, ale není mi to nijak platné. Jeho nechutné rty obepnou mou tepnu a mou kůží proniknou dva ostré tesáky. Netvor saje mou krev. 

"Ne!" Slyším tlumeně Maxův hlas.

"Tak tady je." Netvor mě pustí a já bezvládně spadnu na zem. 

"Nech jí být!" Zakřičí Max a vrhne se ke mě, ale dvě chlupaté obludy ho zachytí. Vidím jak Max kope nohama, ale není mu to nic platné. Upír k němu dojde. 

"Nebo co?" Řekne vyzývavým tónem... "Naše paní z tebe bude mít radost!" Zachechtá se smíchem tak strašným, až mi ztuhne krev. Snažím se zvednout, ale nemám dost síly. Max se pokusí zařval Lunino jméno, ale upír mu ucpe pusu. "Odneste ho!" 

Obludy se otočí. "Miluji tě Dio!!!" Zařve naposledy Max a pak zmizí. Unesli ho... Snažila jsem se pohnout... Upír se ke mě blížil. 

Z posledních sil jsem zakřičela "Eridore!" Pak už jsem jen viděla spoustu krve a dvě mohutná křídla nad sebou.