Ne všechno je takové, jak se zdá

22. taková menší sourozenecká hádka

,,Poděkovat ti?!!!" Ginnin rozzuřený výkřik otřásl nebelvírskou věží.

Hermiona rychle vyskočila z postele. V první vteřině jen zmateně zírala do tmy, než jí došlo, co ji to vlastně probudilo. 

Honem popadla župan.

Ve dveřích zaslechla rozhořčeného Rona. ,,Ano! Vůbec nechápu o co ti jde. Harry se ti přece líbí už dlouho. Já jsem vás akorát trochu popostrčil. Trocha uznání by neškodila."

Raději se vrátila pro hůlku.

Dole ve společenské místnosti se mezitím shromáždila většina nebelvírských studentů, kteří teď nezvyklou půlnoční podívanou zvědavě pozorovali.

,,S dovolením. Můžu projít? Díky." Nevrle se tvářící Hermionu Grangerovou s hůlkou v ruce všichni ochotně pustili až do první řady.

,,Uznání?! Ty zabedněný idiote! Kdo, se tě o to tvé popostrčení prosil? Co sis myslel, když jsi mi ten nápoj lásky dal? Že ti budu nadosmrti vděčná za to, jak se mi neustále pleteš do života?! To, že se máš konečně s kým oblizovat, ti ještě nedává právo řídit vztahy ostatních!"

Ginny stála u krbu. I přes pozdní hodinu byla oblečená do školního hábitu a přes opěradlo křesla vedle ní, byl přehozený cestovní plášť. Pravděpodobně se před chvílí vrátila ze schůzky s Theem. 

,,No dovol! Uvědom si, že nebýt mě, tak teď spolu vůbec nejste! Jen díky svému bratrovi teď chodíš s vyvoleným Harrym Potterem! Svou velkou láskou! To já vás dal dohromady."

Na druhém konci společenské místnosti, u otvoru v portrétu Buclaté dámy, Ronovi začínala docházet trpělivost. Zrudli mu uši a červeň se začínala šířit po celém obličeji. Zřejmě se, po čtyřech dnech, konečně vrátil z ošetřovny, kde on, Harry a Levandule, po výletu do Prasinek skončili. 

Vypadalo to, že přišel chvíli po Ginny. Což nebylo zrovna nejlepší načasování.

Červenovláska bratra naštvaně probodávala pohledem. ,,Láskou? Co ty o tom víš?! Nenapadlo tě třeba, že chodím s někým jiným a Harryho už beru jen jako kamaráda?!! Zamyslel ses nad tím jestli o mě víš tolik, abys mohl říct, do koho jsem vlastně zamilovaná?! Jasně, že ne! Jsi totiž sobec, který myslí jen na sebe. Nikdy ses do nikoho nezamiloval. S Levandulí nejsi kvůli lásce, ale kvůli tomu, že je to jediná holka, která ti byla ochotná dát!"

Všichni přihlížející, včetně probuzených portrétů, zatajili dech a sledovali Rona. Tomu až teď nejspíš plně došlo, kolik lidí vlastně Ginniny poslední slova slyšelo. 

Pokud to vůbec šlo, tak zrudl ještě víc. Vztekle vytrhl z hábitu hůlku a zamířil s ní na Ginny.

,,PROTEGO!" 

Silný štít , který se mezi nimi vztyčil, donutil oba Weasleyovi ustoupit až ke zdi.

Právě teď by se v nebelvírské společenské místnosti mohl objevit Voldemort a všichni by z něj měli menší strach, než z Hermiony Grangerové, která se v červeném županu a papučích s bambulkama, postavila mezi Weasleyovi.

Vlasy jí trčely do všech stran a potřebovala by se vyspat, přesto hůlkou zcela klidně mířila na Rona. Její naštvaný pohled ovšem dával tušit, že se rozhodně nebude zdráhat ji použít, tím nejbolestivějším způsobem, na který si vzpomene.

,,Ronalde Weasley! Ať už si o tobě myslím cokoliv, jak se můžeš opovážit zvednout hůlku na svoji mladší sestru!"  

Ron protočil oči. ,,No ovšem, ty abys ses do toho nezapletla slečno vzorná. Celé je to vlastně tvoje vina! Ten lektvar měl, při té dávce, vydržet minimálně dva týdny a já dám sto galeonů na to, že v Ginnině rychlém prozření máš prsty ty!"