God's Wife/CZ/Avengers FF [2]✔

(2)

Běžela jsem temným lesem. Všude nade mnou byly černé koruny stromů, skrz které se dala zahlédnout tmavě modrá obloha. Děsilo mě to. Děsilo mě vše kolem. V dálce se ozval zvuk krkavce. Podivila jsem se, ale nezastavovala jsem. Měla jsem srdce až v krku. Někdo byl tam za mnou, chtěl mě chytit a zabít.

Doběhla jsem až na malou mýtinu ohraničenou velkými balvany. V tu chvíli mi zamrzla krev v žilách. Po zemi se válela mrtvá zvířata. Byli tu lišky, jeleni, jezevci a taky jedna sova. Udělalo se mi z toho zle. Jejch smrtí poznamenaná šedá těla mě bila do očí, přesto jsem pohled neodtrhla. Nemohla jsem, přestože jsem tolik chtěla.

Ale moje nohy už se daly opět do pohybu. Proběhla jsem kolem zvířat a zanořila se mezi stromy. Zaslechla jsem dusot koňských kopyt. Někdo se hnal za mnou. Náhle kůň zaržál a jeho kroky utichly. Kdosi seskočil z jeho hřbetu a začal se plížit lesním podrostem. Přikrčila jsem se za tlustým kmenem vysoké borovice a zadržela dech. Viděla jsem postavu v černém plášti. Kápi měla přehozenou přes hlavu, takže jsem z jejího obličeje nerozpoznala téměř nic.

Začala mi být neskutečná zima. Měla jsem na sobě slabou bundu, ale ta ani zdaleka nestačila na mráz, který se lesem rozlil.

Postava chvíli kráčela mezi stromy a poté se otočila přímo na mě. Chtěla jsem vykřiknout, ale hlas jako by mi zamrzl v hrdle. Zjevení v plášti se dalo opět do  pohybu a brzy už mě za krk svírala jeho ruka. Povšimla jsem si, že je to ženská paže.

„Pomoc!" sípala jsem, zatímco mě žena škrtila. Nemohla jsem se skoro hýbat. Měla jsem pocit, jako by mě kdosi skutečně zmrazil.

Ve chvíli, kdy to vypadalo, že už mě vědomí opustí, žena vytáhla lesklou dýku a prudce jí sekla. Čepel mi zajela hluboko do břicha...

„Néééé!" ječela jsem z plných plic a přitom se vymrštila do sedu. Prudce jsem dýchala a držela se za místo, kde mě ještě před chvíli bodla dýka oné děsivé ženy. Nepamatovala jsem si z jejího obličeje naprosto nic, v paměti mi utkvěla pouze její silná ruka a ten mráz.

Vzpomněla jsem si na temný les, kterým jsem utíkala. Nikdy předtím jsem v něm nebyla, přesto mi přišel jaksi povědomý. Nyní jsem však naštěstí byla v bezpečí svého nového domova.

Byl to jen zlý sen, ujišťovala jsem sama sebe.

Když jsem se trochu uklidnila, vyhrabala jsem se z postele. Roztáhla jsem závěsy na oknech a do velké ložnice pronikly sluneční paprsky. Venku bylo slunečno, téměř teplo, žádný mráz ani zima.

Po schodech jsem sestoupala až do kuchyně s moderním vybavením. Byla zde velká kuchyňská linka s kávovarem a mikrovlnkou, lednička a stůl s několika židlemi.

V lednici jsem našla nějaké ovoce, které jsem snědla, a poté jsem si otevřela bonboniéru s čokoládovými bonbóny. Sedla jsem si s ní do obýváku před velkou plazmovou televizi a chvíli nepřítomně přepínala z programu na program a přitom ujídala čokoládu.

Záhy už mě to omrzelo. Vypla jsem televizi a chvíli koukala do prázdna. Ani ne po deseti minutách jsem v chodbě zaslechla kroky. Nejprve jsem se lekla, že to je zloděj, poté jsem si opět vzpomněla na ženu ze snu, ale tu představu jsem rychle zahnala. Z chodby vyšel Loki.

Nejprve jsem sebou trhla, jako bych se ho snad lekla.

Loki se trochu usmál. „Snad by ses nebála svého budoucího manžela."

„Nebojím se tě," odsekla jsem.

„Ne?" řekl, jako by se tomu snad divil. Přistoupil ke mně a vzal mou bradu do prstů. Koukal mi do očí a já se silou vůle nutila neuhnout pohledem. „Možná bys měla."

Pustil mou bradu a přešel k oknu. Chvíli se koukal skrz sklo na vodní hladinu a já ho mlčky pozorovala. Netušila jsem, proč sem nyní přišel, ale neměla jsem nejmenší chuť se ho na něco vyptávat.

„Dnes tu s tebou budu," sdělil mi, aniž by odtrhl pohled od okna. „Ale večer opět odjedu."

„Opravdu tu toužíš být se mnou?" uteklo mi. „Myslela jsem, že o lásku ti nejde."

„Taky že ne." Obrátil ke mně tvář, ale z jeho očí jsem nic nedokázala vyčíst. „Ale pokud máme být manželé, chci tě alespoň trochu poznat."

Na to už jsem jen přikývla a pohled zabodla do podlahy.

„Když mě teď omluvíš, půjdu se převléknout," sdělil mi. Teprve nyní mi došlo, že na sobě má svůj háv, ve kterém by v normálním světě působil asi trochu směšně. Odběhl po schodech do prvního patra a záhy už opět scházel dolů, nyní v černé košili a tmavých kalhotech. Černé vlasy měl uhlazené dozadu a pečlivě učesané.

„Jak se ti líbí tvůj manžel teď?" zeptal se a roztáhl ruce. Přestože to měl být patrně pokus o vtip, můj výraz zůstával stále stejný.

„Pořád jsi Loki," zamumlala jsem, ale on už to nevnímal.

„Pojďme se projít," navrhl a ukázal směrem ke dveřím. Připadal mi náhle až nezvykle milý, jako by se bál, že kdyby byl zlý, utekla bych.

Přestože se mi nechtělo, nakonec jsem svolila, že s ním půjdu. Vyšli jsme před dům, ale celou dobu jsem si od něj zachovávala odstup. Nejprve jsme kráčeli mlčky podél jezera, jako bychom se jeden druhého báli, a poté to Loki už nevydržel a prolomil ticho.

„Chtěl bych o tobě něco vědět," pronesl. „Povídej mi o sobě."

„Všechno podstatné už víš," namítla jsem.

„To sice ano, ale nevím například tvou nejoblíbenější barvu."

Nakrčila jsem obočí a pohlédla na něj, zda to myslí vážně. On však koukal kamsi na jezero.

„Mám ráda černou," odvětila jsem.

„A co třeba tvůj oblíbený film?"

„Je jich víc," zamyslela jsem se. „Stejně ale myslím, že bys většinu z nich neznal. Nejsi z téhle planety, vždyť ani pořádně nevíš, jak to tu chodí."

Podíval se na mě s výrazem, jako bych mu ublížila. „Vím, jak to tu chodí," ohradil se. „Jsi až moc chladná, Verity, skoro jako Skadi."

„Kdo je Skadi?" zajímala jsem se. Měla jsem pocit, že jsem ono jméno už slyšela.

Loki se ošil. „Nemám ji rád, je to jedna... moc chladná a zlá osoba z... našeho světa."

Vybavil se mi dnešní sen. Byla v něm žena, ze které chlad přímo vyzařoval. Bylo možné, že se mi zdálo o Skadi? Nikdy jsem ji neviděla naživo, ale přesto jsem měla sen, jak mě zabíjí. Je možné, že to něco zvěstovalo?