God's Wife/CZ/Avengers FF [2]✔

(9)

Přecházela jsem po pokoji a nervózně si kousala nehet. Vždycky, když jsem byla ve stresu, jsem si rozhryzala nehet až do masa. Ten příšerně nerozhodný pocit, který mě nyní sžíral, mě k tomu nutil.

„Nemůžeme jen tak odjet do New Orleans," namítla jsem a sykla bolestí, když mi z prstu začala téct krev. „I kdyby se nám nějak podařilo dostat se tam, neměli bychom kde zůstat, ani kde hledat nepřátele. Mimochodem, zná to tam někdo z vás?"

Sjela jsem pohledem nejprve k Peterovi a poté ke Kate, od které jsem však ani odpověď nečekala. Zhluboka jsem se nadechla a zaťala pěsti.

Peter vytáhl z kapsy mobil a konejšivě se na mě usmál, až se mu na tváři udělaly dolíčky. „Něco si najdeme na netu. Neboj se, Patsy, všechno si naplánujeme."

Nedůvěřivě jsem na něj pohlédla. Kate mě bedlivě sledovala výraznýma očima, jako by se mi snažila provrtat do mozku. Rychle jsem uhnula pohledem a předstírala, že jsem plně zaneprázdněná hledáním svého telefonu.

„Koukejte, něco jsem našel," informoval nás náhle Peter a napřáhl před sebe mobil, na jehož displeji byla fotografie krásného hotelu s červenou omítkou a okny s pozlaceným rámem.

„To je vážně dobrý vtip," utrousila jsem. „A kde si myslíš, že na to tak vezmeme? Nevím jak ty, Petere, ale já s sebou mám v hotovosti, moment... tři dolary a dvanáct centů." Z kapsy jsem vytáhla bankovku a drobné.

Peter ale zakroutil hlavou. „Tyhle peníze nebudou třeba, Patsy. Znám lepší způsob, jak si prachy zajistit. Včera jsem se přes počítač naboural do našich účtů, na které nám spoří Stark."

„On nám spoří prachy?" podivila se Kate a bylo to prakticky poprvé, co řekla nějakou souvislou větu.

Peter se k ní obrátil a krátce kývl hlavou, až mu učesané hnědé vlasy povyskočily. „Ať se ti to zdá sebevíc ujeté, střádá nám peníze. Každý na nich máme přibližně tisícovku, ale kdybychom je spojili..."

„Tisíc dolarů?" vyjekla jsem, protože tolik peněz jsem snad nikdy nevlastnila. „To ale přeci nemůžeme jen tak sebrat. Vždyť to zjistí! To... to je naprosto zcestné."

„Věř mi, Patsy, zvládnu to," snažil se mě utěšit Peter. „Podíváme se do New Orleans a pomůžeme. Konečně budeme užiteční."

„Raději než užitečná bych byla poslušná a spolehlivá," zamumlala jsem a sedla si na svou postel, kterou jsem měla stále neustlanou. Trochu jsem se nad sebou zastyděla, ale zdálo se, že Kate ani Peter tomu nevěnují pozornost.

„Peter má pravdu," vložila se do debaty Kate. Zamyšleně žmoulala mezi prsty konečky svých černých vlasů a tvářila se nadmíru nezúčastněně. „Jsem pro, abychom to riskli. Třeba doopravdy zachráníme lidské životy. To je přeci mnohem důležitější než to, jestli jednou někoho poslechneme."

Na znamení prohry jsem zvedla ruce. „Dobře, přemluvili jste mě. Ale mám dotaz - co si mám vzít na sebe? Myslím, oblek. Ty, Petere, máš oblek a pokud se nepletu, Kate taky."

„Možná by sis mohla nějaký půjčit," zamyslel se Peter. „Viděl jsem nějaké dole v suterénu."

Neurčitě jsem pokrčila rameny. „Mohla bych se podívat."

☆ ☆ ☆ ☆ ☆

O chvíli později už jsem otvírala dveře, které vedly do nevelké místnosti se spoustou vitrín. Přes jejich lesknoucí se sklo jsem viděla spoustu zbraní - od šípů až po kulky a vrhací hvězdice. Kromě toho tu bylo i několik vitrín s figurínami, na kterých byly navlečené různé obleky. Pomalu jsem kolem nich procházela a pečlivě si prohlížela jeden po druhém. Černý přiléhavý oblek s rudými rukávy se mi zalíbil na první pohled. Přesto mi přišel až moc obyčejný. Další mě zaujal fialový se zlatým lemováním, ale nebyla jsem si jistá, zda je to moje barva. Teprve když jsem uviděla žlutý oblek s modrými okraji, jsem věděla, že jsem našla svůj cíl. Pomalu jsem došla k vitríně a přejela prsty po skle. Oblek byl fantastický a skoro se zdálo, že je to má velikost.

„Ten patřil Tigře," ozvalo se mi za zády, až jsem nadskočila a drkla do stolku, na kterém byly vyrovnány šípy. Skrz zeď právě neslyšně proplul Vision. Dnes byl oblečen v zeleném svetru, který mu docela slušel. Činil ho více lidským.

„Tigře?" nejistě jsem se usmála.

„Ano, byla to naše známa," vysvětlil rychle muž s rudou pokožkou. „Ještě předtím, než jsem se k Avengers přidal, byla členkou. Co jsem slyšel, její schopnosti byly podobné těm tvým."

„Co..." Polkla jsem. „Co se s ní stalo?"

„Kapitánův bratr Jeremy ji vážně zranil a Tigra se z toho doteď úplně nevzpamatovala. Ten oblek byl poslán sem, přestože už ho nikdy nepoužije."

„A co se stalo s kapitánovým bratrem?" zajímala jsem se dál s očima navrch hlavy. „Slyšela jsem, že od toho incidentu v Japonsku je nezvěstný. A stejně tak Verity Starková."

„Máš pravdu, děvče," přikývl Vision. „Sám netuším, kam jejich cesty vedly, ale věř, že je najdeme." Na krátký okamžik se odmlčel a zkoumavě pohlédl na obleček. „Myslím, že by ti slušel. Vezmi si ho."

Radostně jsem se uculila a nevěřila svým uším. „Vážně můžu?"

„Posluž si." Nechal mě otevřít vitrínu a opatrně stáhnout látku z figuríny. Láskyplně jsem přejela rukou po hladkém povrchu a rozplývala se nad tím.

„Bude mi ctí to nosit," podotkla jsem a podívala se mu do očí. Vision se přátelsky usmál, ale potom zvážněl.

„Měl bych jít, Natasha na mě bude čekat." Naposledy se koukl mým směrem a hned potom opustil místnost skrz stěnu. Ještě jednou jsem pohlédla na oblek. Byl tak krásný. Nemohla jsem se dočkat, až si ho na sebe natáhnu.

Úzkostlivě jsem pohlédla na hodinky. Už se schylovalo ke čtvrté hodině odpolední a letoun do New Orleans měl letět za půl hodiny. Zatím jsme neměli přesně promyšlený plán, jak se na něj nepozorovaně dostaneme, ale jak Peter řekl - budeme přinejhorším improvizovat.

Vrátila jsem se do pokoje pro batoh, do kterého jsem si oblek složila. Nasadila jsem si krosnu na záda a pak potichu opustila pokoj. Plížila jsem se se zatajeným dechem chodbami a neodvažovala se ani mrknout. Teprve venku, kousek před vzletovou rovinou, jsem se trochu uklidnila. Letoun už stál na kraji a zdálo se, že je připravený k odletu.

Vtom mě kdosi odchytil a zatáhl za jednu z dřevěných beden. Byl to Peter. Přikrčil se a naznačil mi, ať jsem potichu. Všimla jsem si, že Kate už tu čeká také.

„Musíme tam vběhnout ve chvíli, kdy se nikdo nebude dívat," vysvětloval šeptem Peter, ale vtom se Kate zvedla a rychle přeběhla k letounu. Vklouzla dovnitř, aniž by upoutala pozornost kohokoli.

Zůstala jsem na ni koukat s otevřenou pusou. „No, nebo to můžeme udělat takhle."

Peter přikývl a naznačil mi, že poběžíme. Vyřítili jsme se od naší bednové bariéry a záhy už se krčili uvnitř letounu. Schovali jsme se v přihrádce za nějakými pytli. Štěstí, že tu prozatím nikdo nebyl. Nebylo by moc příjemné vysvětlovat, proč jsme sem vlastně vběhli. Záhy už jsme však zaslechli hlas Natashy a ještě někoho dalšího.

„Vypadá to, že už poletíme," zašeptal Peter a já se navzdory svému názoru na celý výlet usmála. Přeci jen - kdo by si nepřál alespoň jednou navštívit New Orleans?