God's Wife/CZ/Avengers FF [2]✔

(11)

Svatba. Vážně mě nenapadlo, že se ve svých osmnácti letech budu vdávat. V dnešní době je to příliš... brzo. Většina lidí v současnosti si nejprve buduje kariéru a teprve když nějakou mají, myslí na zbytek. Ale k čemu mi zrovna nyní měla být kariéra, že? Můj budoucí manžel byl prakticky všemocný a já sama jsem podle něho měla velkou moc. A právě kvůli tomu se Loki rozhodl, že mě naučí ovládat runy.

„Co je tohle?" zeptal se Loki, když se ve vzduchu objevil zářící klikatý symbol, který nejvíce ze všeho připomínal písmeno B.

„Bjarkan," odpověděla jsem bez váhání. „To je vidění nebo objevení."

„Správně." Nepatrně se usmál a nechal runu zmizet. Objevila se další.

„Hmm," přemýšlela jsem, až mě z toho rozbolela hlava. „Logr?"

„Ne, tohle je Ós," zakroutil hlavou. „Je to runa Ásů..."

Nervózně jsem se zavrtěla a všimla si, jak se na mě upřely Lokiho výrazné oči. Vycítil, že mám něco na srdci. Sklonil ruku a zářivá runa se rozplynula jako ranní mlha.

„Co tě trápí, Verity?"

„Měla jsem... sen," přiznala jsem. Poslední dobou jsem měla hodně snů a nočních můr, ale ve všech byla jedna runa, stále ta samá, kterou mi Loki nikdy neukazoval. Natáhla jsem se pro papír a nakreslila čtyřmi tahy onen znak.

Viděla jsem, jak se Loki zarazil. Obývacím pokojem se rozlehlo ticho, které narušovaly jen nástěnné hodiny.

„Co... co to je za symbol?"

Nadějně jsem se na něj podívala a celým tělem mi projela vlna zvědavosti.

„Nic to není, Verity," zamumlal a postrčil papír směrem ke mně. „Zapomeň na to."

„Ne, řekni mi to," naléhala jsem na něj. „Chci vědět, proč se mi to objevuje ve snech."

Neústupně a tvrdohlavě jsem si založila ruce na hrudi a nadzvedla jsem obočí.

Loki si povzdychl. „Je to Thuris."

„Thorova runa," dořekla jsem, přestože jsem sama nevěděla, jak jsem na to přišla. „Co to znamená? Má to nějakou souvislost s něčím?"

„Nejspíš to nic neznamená." Pokrčil rameny a začal se zvedat. „A teď, pokud mě omluvíš, už budu muset jít. Chci se ujistit, že Skadi nic neprovedla."

„Dobře, hlavně na sebe dej pozor." Krátce poté, co jsem to řekla, jsem se zarazila. Bylo zvláštní říkat to někomu, kdo mě prakticky věznil. Sám Loki vypadal poněkud překvapeně, pak to však zamaskoval svým typickým lišáckým úsměvem.

„Budu, to se neboj." Krátce na mě kývl a pak se otočil směrem ke dveřím. Vykročil, ale na poslední chvíli se zarazil. Zůstal bez hnutí stát a jen hleděl do země.

„Děje se něco?" zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu. Tohle se jeho obvyklému chovaní nepodobalo, obyčejně měl všechno předem promyšlené.

Pomalu se otočil, ale stále koukal do země. Váhavě vzhlédl. „Nečekal bych, že to řeknu, ale nechceš jít se mnou?"

„To nemáš strach, že bych ti utekla?" namítla jsem s nepatrným úšklebkem. „Sám jsi tvrdil, že moje schopnosti jsou větší, než si myslím."

„To ano, ale ty neutečeš," napřímil se a vystrčil bradu. „Víš totiž, co bych mohl udělat tvým kamarádům."

Zmlkla jsem. No jistě. Celá příjemná atmosféra se začínala sunout do háje. Vážně jsem si začínala říkat, že si alespoň trochu rozumíme. Že Loki není tak bezcitný, jak se zprvu jevilo. Ale opak byl pravdou.

„Jasně," utrousila jsem a zastrčila ruce do kapes u kalhot. „Proto bys měl jít raději sám, kdyby mě náhodou napadla nějaká bejkárna."

Poněkud popuzeně jsem si sedla na gauč a zabořila si ruce do vlasů. Z toho, že se za Lokiho provdám, jsem se už dávno vybrečela. Smířila jsem se s tím, že můj život už nemá smysl. Přesto mě pokaždé namíchlo to, jak bezohledně se choval.

Chvíli ještě postával mezi dveřmi, ale nakonec se otočil a beze slova odešel, jako bychom si už neměli co říct. Po tvářích mi začaly téct slzy. Sama jsem v tu chvíli nevěděla, zda je to kvůli Lokimu, nebo tomu, že nevím, co dělat.

Natáhla jsem se na gauč. Zírala jsem do stropu tak dlouho, až se mi bílá barva s prasklinami slila do husté mlhy a já usnula.

☆☆☆☆☆

„Ještě jeden krok, Verity."

Ten vemlouvavý hlas se nesl temnou chodbou jako peří ve větru, odrážel se od stěn a doléhal až k mým uším. Bylo to příšerně hlasité, až jsem si instinktivně překryla uši rukama a vykřikla. Viděla jsem jen nekonečnou tmu. Byla jsem ztracená.

„Tak se přeci soustřeď."

Ten hlas byl mužský, ale nikdy předtím jsem jej neslyšela. Byl hluboký, skoro jako by patřil někomu z bohů.

Moje dlaně opět zazářily jasným zlatým světlem. Přesně podél čar života. To se mi obvykle nestávalo. Většinou světlo vycházelo z prostředku a šířilo se do krajů.

Na stěně se najednou rozzářila runa. Bylo to rudé, ohnivé světlo. Bodalo mě do očí jako stovka jehel.

„Jen se toho dotkni..." lákal mě hlas. „Jsi tak blízko."

Přimhouřila jsem oči. Ta runa byla Thuris, runa Thora. Její vlastnosti a význam jsem však neznala, Loki mi ho nevysvětlil.

Natáhla jsem ruku a pomalu, opatrně ji přibližovala k runě. Ve chvíli, kdy jsem se jí dotkla, mnou projela neskutečná bolest, až jsem se sesunula na kolena.

„Vydrž to, Verity," nabádal mě dál hlas. „Bude to bolet, ale ty jsi silnější. Bolest je pro slabochy."

„Ne!" křikla jsem a držela se za ruku, která mě neskutečně bolela.

„Ale ty musíš! Chceš se osvobodit?"

Pomalu jsem si stoupla a podívala se na runu. Pořád svítila, ale už ne tak intenzivně.

„Dochází čas, Verity! Rychle!"

Kdesi za mnou se ozvalo šramocení a vzápětí zvuk, který zněl jako slabé zemětřesení.

Nadechla jsem se a prudce přitiskla dlaň k runě. Byla to neskutečná bolest, taková, jakou jsem nikdy nezažila. Měla jsem pocit, jako bych umírala, ale pokaždé to přežila a začala umírat znovu. Koutkem mysli jsem zaznamenala, jak se ke mně blíží něco velkého. Něco opravdu velkého, co se patrně kamarádit nechtělo.

„Příliš pozdě," opakoval hlas. „Příliš pozdě."

Ve chvíli, kdy jsem ruku odtáhla zpátky, se se mnou zatočila zem. Runa přestala zářit a podlaha jako by zmizela. Propadala jsem se barevným tunelem, všude kolem zářilo široké spektrum barev a v pozadí toho všeho se rýsoval obrovský strom. Byl tak velký, že jsem sotva dokázala zahlédnout, kde končí a kde začíná. Potom jsem konečně dopadla a s vytřeštěnýma očima se vymrštila do sedu.

Tohle nebyl jen sen. Já tam skutečně byla, možná ne fyzicky, ale psychicky určitě. Asi to nedává smysl, ale vím jistě, že nějaká má část se té runy dotkla.

Rozhlédla jsem se kolem sebe.

Byla jsem v posteli. V posteli s nebesy. A na jejím okraji seděl Loki.

„Kde to jsem?" zeptala jsem se zmateně. Tohle nebyl náš dům u jezera.

Usmál se. „Vítej na Ásgardu."