God's Wife/CZ/Avengers FF [2]✔

(10)

*z pohledu Verity*

Už popáté jsem setřela krev z Lokiho bledé kůže. Rána byla stále stejně rozšklebená jako na začátku a rudá krev se z ní řinula téměř po litrech. Přestože jsem se ji snažila všemožně zaškrtit nebo ucpat, veškerá látka okamžitě prosákla.

„Skadiin led ti přeci neměl ublížit," namítla jsem zoufale a pohlédla na Lokiho bledou, téměř křídovou tvář. Pod temnýma očima se mu rýsovaly hluboké kruhy únavy a vyčerpání. Rty měl v odstínu fialek a tváře propadlé.

„Musela to být kletba..." zaskuhral z posledních sil. Zakašlal a z úst se mu vyvalila další, mnohem tmavší rudá tekutina.

„Proč se tě chtěla zbavit? Něco jsi jí provedl, mám pravdu? Proč jen máš tolik nepřátel?" vrtěla jsem ustavičně hlavou.

„Celkem bych ocenil, kdybys mi trochu pomohla," opáčil Loki, navzdory svému aktuálnímu stavu až poněkud energicky. „Skadi šlo hlavně o tebe. Bojí se, že bych s tebou po svém boku byl až příliš silný."

„Teď na to teda příliš nevypadáš." Pomohla jsem mu sednout si a přitom neustále očima klouzala ke zranění, které ho nyní tak oslabovalo.

„Musíš nakreslit runu," pobídl mě Loki.

Zastavila jsem se, jako by mi právě řekl, že Avengers je jedna z jeho oblíbených skupin superhrdinů. Zamrkala jsem a nakrčila obočí, jako bych byla jen hloupé dítě.

„Cože?"

Loki naznačil prstem ve vzduchu několik pomyslných čar. „Runu. Na vyléčení. Brali jste něco podobného ve škole?"

„Nesnaž se mě vrátit zpátky do školních let," napomenula jsem ho s nepatrným smutných podtónem. „Ve škole jsme počítali redoxní rovnice a největší problematiku představovala Mohorovičičova diskontinuita-"

„Dobře, to stačí," přerušil mě sípavě a mávl rukou. „Myslím, že tu dřív umřu. Nakresli do toho sněhu rovnou čáru..."

Uhladila jsem sníh, který již stačil na zamrzlou mořskou hladinu dopadnout. Prstem jsem zajela do ledových krystalků.

„Skvěle, teď nad to dodělej stříšku a pak vodorovnou čáru."

Postupovala jsem přesně podle Lokiho pokynů a neodvažovala se nad čímkoli pozastavit. Brzy už byl přede mnou ve sněhu vykreslen podivný symbol, který jsem nikdy předtím neviděla.

„Této runě se říká Ýr. Znamená něco jako ochránce. Dokáže mě ochránit před Skadiinou runou ledu - Isou. Ale teď ho musíš použít," dodal nakonec. „Na mě."

Ze záplav slov mi šla hlava kolem. Zírala jsem na runu - Ýr, nebo jak se jmenovala - a snažila se vymyslet jakýkoli racionální způsob, jak s její pomocí zachránit Lokiho život.

Nejistě jsem natáhla se ruku - která se třásla zčásti kvůli chladu a zčásti kvůli nejistotě - a dotkla se jemných tahů ve sněhu. Doufala jsem, že se něco stane, že to Lokimu pomůže... Pořád tu však bylo jedno malé co kdyby...

Co kdyby tato situace byla jedna z mých možností, jak mu utéct? Mohla bych ho tu nechat, vrátit se pro Jeremyho a prchnout. Mohla jsem to udělat. Možná jsem taky měla, ale to bych prostě nebyla já. Nemohla jsem dopustit, aby kvůli mně někdo umřel. Loki zachránil Jeremyho a já nyní dlužila pomoc jemu.

Znovu jsem natáhla ruku nad runu a nyní se symbol rozzářil jasným zlatým světlem. Ta podivná magická energie se pomalu dostala do vzduchu a já jsem cítila, jak pomalu doputovala až k Lokimu. Ve chvíli, kdy byla u něj, Loki zalapal po dechu. Užasle jsem sledovala, jak se mu celá rána zatahuje a krev mizí. Brzy už po ráně po Skadiině ledovém úlomku zbyla jen tenká vybledlá jizva.

„Aspoň mám co na památku," zavtipkoval Loki chabě. Potom svůj pohled stočil ke mně. „Děkuji ti, Verity."

„Abych byla upřímná, vůbec nevím, jak jsem to udělala," zamumlala jsem a oprášila si z kolen zbytky ledových krystalků. Přestože Lokiho zranění bylo vyléčené, sám Loki vypadal pořád stejně zuboženě. Podepřela jsem ho a přestože se zezačátku vzpínal, pomohla jsem mu dostat se přes zamrzlou vodu až k pevnině.

„Kde je Skadi teď?" zajímala jsem se a neubránila se tomu, abych se rozhlédla kolem dokola, jako by tu někde měla být.

„Předpokládám, že provede něco, aby upoutala mou pozoronost nebo pozornost Avengers," zamyslel se. „To je jedno, Verity. Důležité je, že společně se jí můžeme postavit."

„Společně? To myslíš vážně? Vždyť nás oba málem zabila!"

„Potřebuješ svou sílu lépe ovládat," podotkl.

Zmlkla jsem a bezmyšlenkovitě si prohlížela svoje ruce. Občas, když jsem se nesoustředila, se mi takzvané čáry života rozsvítily. Byla to jiná energie, jiná moc, než ta, kterou jsem obvykle dokázala využívat. Napadlo mě, že se na to zeptám, ale potom jsem si svůj náhlý nápad rozmyslela.

„Měl bys pustit Jeremyho," namítla jsem místo toho nesměle.

Loki, opírající se o kluzkou skálu, na mě pohlédl zkoumavým pohledem. „Asi máš pravdu. Po tak dlouhé léčivé kúře by se uzdravila i mrtvola."

„Jen prosím slib, že až ho pustíš, tak mu nic neuděláš."

Ironicky se zasmál. „Myslíš, že v tomhle stavu bych toho byl schopen?"

Přimhouřila jsem oči. „To nevím."

„Proč mi nevěříš, Verity Starková?" Naklonil hlavu na stranu a jeho výraz vypadal, jak by se mi snažil přečíst myšlenky. Než jsem stačila cokoli namítnout, přerušil mě. „Vlastně mi je to jedno."

Přejel rukou po skále a záhy se opět objevil vchod do léčivé jeskyně. Nyní se však uprostřed temnoty vynořil Jeremy, zdravý a silný, jako by se mu nikdy nic nestalo.

„Dám vám chvilku na rozloučení," zamumlal Loki a začal se belhat směrem pryč. „Vy pozemšťané jste až příliš sentimentální."

Obrátila jsem tvář k Jeremymu a smutně se usmála. Tak je to tady. Vidím ho naposledy v životě. Nikdy už ho nespatřím, jak se směje se svým bratrem, ani jak zachraňuje svět. Ale já vím, že on ho bude chránit. Bude chránit nevinné.

„Verity..." začal, ale já ho místo toho pevně objala.

„Najdeme tě," zašeptal nakonec a pustil mě. Se slzami v očích jsem sledovala, jak se k nám vrací Loki. Vypadal trochu lépe než před chvílí, ale stále bylo na první pohled patrné, že dnes není ve své kůži.

„Půjdeme, Verity," pronesl klidně.

Přesně jak jsem čekala, tahle situace nemohla probíhat bez komplikací. Muselo se to dřív nebo později pokazit. A ten moment nastal právě teď.

Jeremy se prudce rozmáchl Lokiho směrem. Doslova jsem viděla, jak se jeho pěst blíží k Lokiho čelisti. Ale to jsem nemohla dovolit. Přestože byl Loki zraněný, pořád to byl mocný bůh. Kdyby mu Jeremy ublížil, možná by opět ležel polomrtvý na zemi, nyní ovšem v důsledku rozhněvaného Lokiho.

Natáhla jsem ruku, která již slabě zářila, a zastavila Jeremyho pěst, jako by šlo pouze o ruku malého dítěte.

„Nechci tě vidět opět mrtvého," špitla jsem a následně pevně semkla rty. Obrátila jsem se na Lokiho. Nepatrně kývl a oba dva jsme se vydali směrem pryč od Jeremyho. Neodvažovala jsem se ohlížet, neodvažovala jsem se ani cokoli říct jeho směrem.

„Najde Jeremy cestu domů?" zeptala jsem se Lokiho přiškrceně. „Neztratí se?"

„Neztratí," usmál se. „Určitě si nějak poradí."

„A co my?"

Zastavil se a zkoumavě se na mě podíval. „Nás čeká přeci svatba."

No jistě. Skoro bych zapomněla.

Opět se rozešel, ale za chůze ještě nenuceně, jako by šlo o drobnost, podotkl: „Měli bychom ti vybrat šaty."