God's Wife/CZ/Avengers FF [2]✔

(3)

-mezitím v New Yorku-

*z pohledu Steva*

„My ji najdeme!" vztekal se právě Tony a rozhazoval kolem sebe rukama, div že netrefil Pepper, která se krčila za ním. „I kdyby to mělo znamenat, že to bude to poslední, co udělám!"

„Prosím, uklidni se, Tony," snažil jsem se mu domluvit. „Nesmíme hlavně nic zanedbat."

Prudce se ke mně otočil a v jeho očích se zračila neskutečná zlost. „Přestaň mi laskavě říkat, abych se uklidnil!" vyjel na mě ne příliš přátelsky. „Bůh ví, jestli v tom nemá prsty i ten tvůj bratr!"

Zarazil jsem se uprostřed pohybu a pomalu jsem se ke Starkovi otočil čelem. Nedíval se na mě, pohled upíral kamsi do prázdna, ale nevypadal, že ho zamrzelo, co řekl. Přinutil jsem se zhluboka nadechnout, abych na něj nezačal řvát.

Poslední dobou, od toho neúspěchu v Japonsku, jsme se snášeli čím dál tím hůře. Oba dva jsme byli zaslepení strachem o naše blízké. To však nebyla omluva pro urážky na účet mého bratra.

„Máš nějaký plán?" vložila se do hovoru Natasha, která až doteď postávala v koutě a mlčela. Nyní patrně vycítila blížící se hádku 

Tony se k ní obrátil. „Měl bych... takový pokus."

„Pokus?!" zopakoval jsem nevěřícně a přitom mi uniklo tiché zasmání se. „Tady jde o lidské životy, Tony. Tohle není jen nějaký projekt."

„Co kdybys mě nechal laskavě domluvit?" utrousil kousavě, až jsem raději zmlkl. „Měl bych nápad, jak získat pomoc. Možná to není úplně typická spolupráce, ale nutně potřebujeme posily. Jen se na to koukněte - Thor si lítá někde na Asgardu, Benner je bůh ví kde, dvojčata jsou mimo město a z Furyho se stal poloviční bezdomovec."

„Tvrdil, že má jen dovolenou," namítl jsem chabě, ale Tony mě opět odbyl mávnutím ruky.

„Zbyl nám tu už jen Vision," dořekl ve chvíli, kdy skrz stěnu proplul muž s červeným tělem a zeleným pláštěm.

„Mluvil o mně někdo?" zajímal se Vision, ale Natashin pohled jej umlčel.

„Naše poslední šance je plán M," vysvětlil Tony a v hlase mu zaznělo trochu více zoufalství, než patrně původně zamýšlel.

„M?" podivil jsem se.

„M jako magoři," podotkla tiše Nat, ale Tony to přešel bez povšimnutí.

„M jako mladiství," pronesl s úsměvem.

„Abych tomu rozuměl správně," ujišťoval jsem se. „Hodláš do našeho... týmu dosadit děti, že ano?"

„Budou to super-děti," poprvé se zaradoval. Máchl rukama a opět málem trefil tichou Pepper. „Ani nevíte, jaké mají schopnosti. Měl bych tady tři adepty... Nevím, jestli vyjde všechno, ale jeden je jistý."

Obrátil se na Pepper, která zmáčkla tlačítko na ovladači a na široké obrazovce na stěně se objevilo několik fotografií. Rozpoznal jsem jakousi postavu navlečenou v červeno-modrém obleku s pavoukem na zádech. Moc dobře jsem jej rozpoznal.

„Takže se k nám oficiálně přidal i Spiderman," konstatoval jsem. „To mě těší. Kdo jsou ti zbylí?"

„Kate Bishopová," začal jmenoval Tony. „ A Patricie Walkerová."

„Čím jsou výjimečné?" zajímala se Nat.

Tony pokrčil rameny. „Poznáte to sami. Budu po vás totiž potřebovat, abyste je našli."

S Nat jsme na sebe pohlédli, oběma nám bylo jasné, že nemá smysl mu odporovat. Zanechali jsme ho pouze s Pepper a vyšli chodbou až před dům. Nacházeli jsme se v Avengers domě, který však poslední dobou zel prázdnotou. Skoro jako by s Verity odešlo úplně všechno. Dokonce i Avis se musela vrátit za svou rodinou a přestože odjela už před týdnem, neměl jsem od ní žádné zprávy.

„Neboj se, najdeme je," pronesla Nat a vytrhla mě tak z přemýšlení. S nuceným úsměvem jsem na ni kývl, ale to už k nám mířil Vision.

„Pojedeme, už vím, kde bydlí," hlásil a listoval přitom tlustou složkou, kterou mu patrně věnovala Pepper.

„Je to zvláštní, shánět nováčky," zamyslel jsem se a Nat neurčitě přikývla.

„Tony je teď ve velkém stresu," dodala, zatímco jsme kráčeli mokrou trávou k autu. „Bude lepší zbytečně ho nerozčilovat. Časem se zase uklidní, věř mi, znám ho dobře."

Nastoupili jsme do zbrusu nového auta. Byl to Chevrolet, na mě, devadesátiletého staříka, až příliš moderní vozidlo. Byl jsem proto moc rád, když se řízení ujala Nat a já mohl na cestu jen přihlížet ze sedadla spolujezdce. Ne že bych se bál řídit, to ne, spíš jsem si v současných autech připadal zvláštně. Vision celou dobu seděl na zadním sedadle a hleděl do složky od Tonyho.

„Teď doleva," vyhrkl na Natashu, která na poslední chvíli trhla volantem na patřičnou stranu.

„Bydlí tady?" podivil jsem se s upřímnou lítostí. Zajeli jsme do opuštěné newyorské čtvrti s oprýskanými panelovými domy, které zde museli stát snad už v době indiánů. Po chodníku se povalovaly haldy odpadků a mezi nimi kličkovaly drzé krysy. Nikdo venku nebyl, komu by se taky chtělo v tomto nepřívětivém prostředí se procházet.

„Ten dům, to bude ono," radoval se Vision a jeho optimistický tón zněl v tuto chvíli až trochu nepatřičně.

„Kdo tu bydlí?" optal jsem se, abych byl v obraze.

„Patricie Walkerová. Prý ji poznáme podle zrzavých vlasů."

Všichni tři jsme pokorně opustili vůz. Musel na nás být skutečně skvostný pohled. Jeden červený vznášející se chlapík, žena s rezavými vlasy a já, zapřísáhlý vlastenec. To všechno jsme ztělesňovali. A k tomu se musí připočítat i všechna špína z ulice. Vskutku, lepší tým jsme být nemohli.

„Hele." Nat nás pohybem ruky zastavila a ukázala před sebe. Zamžoural jsem směrem, kterým ukazovala. Na starých oprýskaných chodech před domem seděla mladá dívka. Nebyla nijak zvláštní, docela obyčejná osoba, až na to, že její vlasy byly ještě o odstín zrzavější, než ty Natashiny. Patricie vypadala osaměle, zírala nepřítomně na špinavou zem před sebou a cosi si tiše pobrukovala. Vypadala jako samotářský typ, nikde žádní kamarádi ani jiná lidská společnost. Byla navlečená v kostkované vytahané košili, ve které se se svým podvyživeným tělem skoro ztrácela.

„Patricie Walkerová?" pronesla svým suverénním tónem Nat, když dokráčela k dívce. Ta vyplašeně vyskočila na nohy a ruce natáhla před sebe, jako by se snažila bránit.

„Já to nebyla, přísahám," blekotala, až jsem se musel zasmát.

„Klid, asi nevíš, kdo jsme, co?" I Nat vypadala mírně pobavená, ale Patricie stále působila dojmem, že by nejraději utekla.

„K-kdo t-teda jste?" vypravila ze sebe nakonec koktavě, ale přestala sebou konečně tolik házet.

„My," přihlásil jsem se o slovo, „jsme Avengers. A ty budeš brzy jednou z nás."

Čekal jsem, že se její obličej alespoň nyní rozzáří. Místo toho se však její kůže zbarvila na světle bílou a dívka se složila k zemi.