God's Wife/CZ/Avengers FF [2]✔

(5)

*z pohledu Verity*

„Měj se tu hezky, Verity," loučil se se mnou Loki. Stál na prahu dveří, stále ještě ve svém lidském oblečení. „Vrátím se do týdne."

Krátce jsem přikývla, ale uvnitř jsem byla nepatrně zklamaná. Další týden, kdy tu budu muset trčet. Sama. Vždyť tu ani není co dělat... Ale možná, pokud bych se odhodlala, bych věděla, co udělat.

Loki se ještě nepatrně usmál a věnoval mi dlouhý, nicneříkající pohled. Následně vyšel ze dveří a já je za ním pomalu a tiše zavřela. Dům byl najednou tak tichý a prázdný. Byl večer, ale jít spát bylo to poslední, co jsem měla v plánu. Místo toho jsem se přes sebe přehodila slabou větrovku a potichu vyšla ven. Všude bylo ticho a tma. Hladina jezera u domu byla klidná, nebyla na ní ani jedna vlnka.

Pomalu jsem se vydala směrem na zalesněný kopec, který se táhl za domem. Tráva pod mými kroky tiše šustila, jinak však všude vládl klid. Žádný vítr, což bylo podivné.

Kopec zezdola vypadal mnohem menší, než byl ve skutečnosti. Když jsem se vyškrábala až na vrcholek, musela jsem zastavit a nabrat dech. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale viděla jsem jen prázdné planiny, louky a občas nějaký strom. Snažila jsem se přesně vybavit, kde byla jeskyně s Jeremym. Bylo to poblíž moře. Nějaká skála.

Cítila jsem, jak jsem se vznesla do vzduchu. Přestože už byla tma, měla jsem slušnou zásobu energie na to, abych mohla cestovat vzduchem. Začala jsem se přesouvat kupředu a pomalu jsem nabírala výšku. Záhy už jsem byla tak vysoko, že i nejvyšší ze stromů byly hluboko pode mnou.

Zrychlila jsem na maximum. Nyní už se mi krajina pode mnou jevila jen jako rozmazaná šmouha. Vtom se zablesklo. Oslnilo mě prudké zlaté světlo a já začala padat. Točila jsem se ve vzduchu a snažila se nekřičet. To už jsem ale dopadla obličejem do písku.

Slyšela jsem zvuk vln. Poblíž bylo moře. Moře!

Zvedla jsem trochu omráčeně hlavu. Spatřila jsem tyrkysovou mořskou hladinu a zpěněné vlny, které omývaly břeh.

Vyškrábala jsem se ze studeného písku zpět na nohy. Jak jsem se sem tak rychle dostala? Překvapovala jsem samu sebe stále více a více.

Jeskyně s léčivými prameny byla za mými zády. Přišlo mi to jako včera, kdy jsem tady byla naposledy. Jeremy byl tam vevnitř, nyní už nejspíš vyléčený úplně. Rozběhla jsem se tím směrem a srdce mi poplašeně bušilo. Podařilo se mi sem dostat. Skutečně jsem byla Jeremymu tak blízko.

Našla jsem místo, kterým jsme minule vcházeli. Snažila jsem si vzpomenout, co přesně Loki dělal. Myslím, že po skále pouze přejel rukou.

Přiložila jsem ruku na slizký, kluzký povrch. Nic se nestalo. Možná jsem to tak trochu čekala. Přeto jsem se ještě nechtěla vzdát. Soustředila jsem se a má dlaň se rozzářila světlem. Po dnech zkoušení už jsem to uměla docela dobře. Opět jsem ruku přiložila na povrch a nyní se přede mnou otevřel temný průchod do jeskyně.

Vklouzla jsem dovnitř a spěchala jsem do útrob skalního masivu. Byla tu oproti minule zima, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Toužila jsem opět vidět Jeremyho, dotknout se ho a cítit, jak mu tluče srdce. Zdravé srdce.

„Jeremy?"

Vstoupila jsem do jeskyně. Stejně jako minule se na stropě odráželo barevné světlo a pod tím tiše bublal léčivý pramen. Nyní v něm však Jeremy nebyl. Skoro jsem se lekla, že je pryč. Nikde jsem ho neviděla, ani jsem nedokázala rozeznat, zda tady v poslední době vůbec byl. Pak jsem však zaslechla jeho hlas a všechny obavy mě opustily stejně rychle, jako jsem je nabrala.

„Verity... Co tady děláš?" Vyšel pomalu ze stínu. Byl bledý, ale vypadal zdravě. Na sobě měl tmavý černý svetr a džíny, netuším, kde to tady v jeskyni našel.

Nad tím jsem už však nadále nepřemýšlela. Rozběhla jsem se k němu a pevně ho objala. Zabořila jsem obličej do měkké látky jeho svetru a vdechovala jeho slanou mořskou vůni. Pohladil mě po vlasech.

„Jak ses sem dostala?" zajímal se a stále mě držel v objetí.

„Já vlastně ani nevím," zašeptala jsem. V krku se mi udělal knedlík a do očí se tlačily slzy. Ani nevím, čím to bylo. Nejspíš fakt, že stejně budu muset Jeremyho za chvíli opustit a vrátit se. Pohlédla jsem mu do modro zelených očí a připadala si, jako bych koukala na to nejkrásnější a nejčistší moře. Trochu jsem se odtáhla, ale Jeremy mě chytil za ruku a naše prsty se propletly. „Byl tu Loki?"

Zavrtěl hlavou. „Ne, ale jakmile mi bylo dobře, vylezl jsem z té vody. Našel jsem tu tohle oblečení. Prostě se tady jednou zrána objevilo. Ale... co ty? Neublížil ti nijak? Protože pokud jo-"

„Neublížil," přerušila jsem ho. „Jsem v pořádku a prakticky mi nic nechybí. Jen... ty."

Přitáhl si mě blíž a naše rty se setkaly. Bylo to poprvé, co jsme se políbili v klidu a tak nějak doopravdy. A bylo to krásné.

Když jsme se od sebe odtrhli, trochu jsem zjihla. Přestože jsem sem přicházela s náladou na bodě mrazu, nyní jsem byla... ano, šťastná.

„Loki tě určitě brzo pustí," řekla jsem Jeremymu. „Budeš se moct vrátit do New Yorku."

Jeremy okamžitě rezolutně zakroutil hlavou. „Nenechám tě tady, Verity. Vrátím se, slibuji, a zachráním tě. Loki je... parchant."

„Ne, Jeremy. Ublíží tobě a všem, co půjdou s tebou. Prosím, pokud... mě máš opravdu rád, vrátíš se a začneš nový život beze mě. Musím s Lokim zůstat, jinak by všechny zničil."

Jeremy si mě místo odpovědi opět přitiskl k sobě a věnoval mi polibek do vlasů.

„Musím se vrátit." Smutně jsem si povzdychla a vykroutila se z jeho sevření. Měla jsem pocit, jako by mě kdosi trhal na kusy. Část mě křičela, abych se vrátila za Lokim, abych Jeremyho ochránila, ale ta druhá toužila po tom zůstat tu s Jeremym a nikdy ho neopustit. Ale věděla jsem, že pravdu má první část.

„Vydrž to tu, Jeremy," nabádala jsem ho. „Určitě tě pustí brzy. A pak budeš moct svět chránit společně s Avengers."

Chabě se usmál a ruce si založil na hrudi. „Slib mi alespoň jednu věc. Že mi zamáváš z Asgardu."

„Zamávám." Přestože by moje mávání stejně nikdy neuviděl, slíbila jsem mu to.

Naposledy jsem na něj pohlédla. Nepatrně se usmíval, ale v jeho očích jsem viděla neskutečný smutek.

Vyběhla jsem z jeskyně a vchod se za mnou obratem zavřel. Došlápla jsem na písek, který mi pod nohama podivně zaskřípal. Nejprve mě to udivilo, ale než jsem stačila cokoli udělat, podjely mi nohy, až jsem sebou plácla na zem. Zmateně jsem se kolem sebe rozhlížela. Od úst mi šla pára. Byla neskutečná zima. Všechno kolem mě bylo pokryté jinovatkou a moře, kam až oko dohlédlo, bylo zamrzlé.

Co se to dělo?

Pokusila jsem se vstát. Písek byl zimou podivně tvrdý a křoupavý. Stát se na něm však dalo.

Vtom jsem uslyšela hlas. Nepříjemný ženský hlas, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech.

„Verity Starková... jak sladké tě vidět."