God's Wife/CZ/Avengers FF [2]✔

(1)

Asi by bylo moudré začít od začátku. To, že se jmenuji Verity Starková, ví už snad každý. A jsem...

Já vlastně ani pořádně nevím, kdo jsem. Bývala jsem šťastná studentka. No... "šťastná" v rámci možností. Otec mi zemřel, když jsem byla ještě malá. Zanechal po sobě své úžasné objevy, díky kterým ze mě je podivná bytost s ještě podivnějšími schopnostmi. Mělo to i pár výhod, poznala jsem kupříkladu většinu Avengers - včetně kapitána Ameriky a jeho bratra Jeremyho.

A to už se dostáváme k onomu zlomovému okamžiku. Při misi v Japonsku došlo k potyčce mezi oběma bratry a Jeremy málem umřel. Nebýt boha Lokiho, který slíbil, že Jeremyho vyléčí, by tu už patrně kapitánův bratr nebyl. Ale nic není zadarmo - musela jsem Lokimu slíbit, že se za něj provdám....

☆   ☆   ☆

Nastal čas návštěvy Jeremyho. Přesně jak Loki slíbil, dovezl mě kočárem až kamsi daleko za New York, do odlehlé zátoky k moři.

„Vážně je Jeremy tady?" podivila jsem se, když jsem seskočila z toho rychlého a zároveň děsivého kočáru.

„Ano," odvětil klidně Loki. „Jsou zde skryté jeskyně, o kterých ví už jen velmi málo lidí. Nacházejí se tam po stovky let léčivé prameny."

„Chceš říct, že Jeremyho zachránila nějaká jeskynní voda?" nakrčila jsem obočí.

„No, ne tak docela." Loki zatřepal žezlem. „Nepatrně jsem tomu pomohl."

„Aha."

Zavedl mě po rozlehlé pláži až ke skále, jejíž boční stěna byla celá zarostlá slizkými řasami. Loki po nich přejel rukou a ony se jako zázrakem rozestoupily a vytvořily úzký tmavý průchod. Natáhla jsem před sebe ruce, jejichž zelenavá záře prostor alespoň trochu rozjasnila. S Lokim jsme kráčeli v těsném závěsu. Ta chodba se mi zdála nekonečná, ale když už jsem si začínala říkat, že tam nedojdeme, vyšli jsme uprostřed velké jeskyně. Nedalo se říct, že by tu byla úplná tma. Cosi, co vypadalo jako voda, vydávalo slabou nachovou záři, která se odrážela od hrubých stěn jeskyně. Uprostřed stála jakási kamenitá vana s onou tekutinou, která neustále bublala a vřela. A právě tam, na kraji hrubé skály, seděl Jeremy a nechával se omývat léčivou vodou. Oči měl zavřené, ale bylo jasně vidět, že pravidelně dýchá.

"Chceš tu nechat o samotě?" zajímal se Loki a já vděčně kývla. Rukávem jsem si setřela slzu, která mi stekla po tváři, a pomalu jsem došla až k Jeremymu. Jakmile jsem se zastavila, otevřel oči a stočil hlavu směrem ke mně. Ve tváři měl už zdravý odstín, ale na břiše se mu stále daly rozeznat stopy po ráně mečem.

„Verity?"

„Jak ti je?" špitla jsem a chytila ho za ruku. Neměl ji tak studenou jako naposledy, nyní byla zdravě hřejivá.

Usmál se, ale vypadal při tom podivně unavený.  „Je mi jako bych snědl deset sklenic nutely a zapil to vodou ze záchoda."

Nervózně jsem se zasmála. „Dostaneš se z toho."

„Co... " Odmlčel se a uhnul pohledem k barevné vodě. „Co se stalo? Jak je možné, že žiju?"

„Jeremy, musela jsem... " Ani jsem to nyní nedokázala říct. Musela jsem se několikrát v duchu přinutit se vymáčknout. „Požádala jsem o pomoc Lokiho."

„Lokiho?!" Jeremy se prudce nadzvedl, potom si však nejspíš uvědomil, že na sobě nic nemá, tak sklouzl zpět do nachové lázně.

„Musela jsem to udělat," vysvětlovala jsem a po tvářích mi tekly slzy. „Musela jsem tě zachránit, tak jsem mu slíbila, že si ho vezmu, pokud tě vyléčí."

Jeremy zmlkl. Zíral na mě a nepatrně kroutil hlavou. „Měla jsi mě nechat zemřít. Kvůli mně sis zkazila celý život."

Otřela jsem si slzy do rukávu, který už byl nyní celý mokrý. „Nemohla jsem jinak. Nemohla jsem nechat zemřít člověka, kterého miluji."

Otevřenost mého vysvětlení mě samotnou překvapila. Když jsem ale vzhlédla, zjistila jsem, že Jeremyho oči jsou podivně skelné, jako by snad chtěl taky brečet.

„Bude to dobré," stiskl mi ruku. „Slibuji. Jakmile budu moct chodit, zkontaktuju Avengers, Thora a.... Steva... a nějak tě zachráníme... "

Zavrtěla jsem hlavou. „Slíbila jsem to Lokimu. Když se o cokoli pokusíte, zabije tě, Jeremy."

„Rád to riziko podstoupím," dodal odhodlaně a vzápětí sykl a chytil se za ránu na břiše. „Pro člověka, kterého miluji, udělám vše," dodal, když se mu rána zklidnila a bolest ustoupila.

Usmála jsem se, ale to už jsem zaslechla kroky z chodby. Přišel Loki.

„Myslím, že je čas jít," poznamenal, aniž by pohlédl na mě či Jeremyho. Pozoroval své boty, jako by náhle byly naprosto zajímavé.  „Chci ti stihnout ukázat ještě něco, Verity."

Pohlédla jsem na Jeremyho a ten nepatrně kývl. Popřála jsem mu brzké uzdravení a následována Lokim jsem opustila jeskyni.

„Děkuji, Loki," vydechla jsem vděčně, když jsme vyšli opět na čerstvý a slaný vzduch u moře.

Loki se zastavil, pohlédl na mě a rty se mu roztáhly v samolibém úšklebku. „Neděkuj. Já ti taky nehodlám skládat díky, až si mě vezmeš."

Trochu zaražená jeho odpovědí jsem nastoupila do kočáru. Zanedlouho už jsme se opět závratnou rychlostí řítili kupředu, koně jako by měli neviditelná křídla a kopyty se sotva dotýkali země. Krajina se náhle přeměnila na zelený svah, na jehož vrcholku začínal hustý les. Dole pod ním se rozkládalo široké jezero s třpytící se vodní hladinou, na jehož okraji stál relativně moderní dům.

„Toto je prozatím tvůj nový domov," mávl Loki směrem ke stavení. Kočár záhy zastavil na příjezdové cestě a oba dva jsme vystoupili na štěrkem pokrytou zem.

„Den nebo dva tu asi nebudu," vysvětlil. „Musím si ještě před svatbou zařídit pár... věcí. Ale neboj, nikdo tě tu nenajde a kdybys cokoli potřebovala, použij tohle." Sáhl do záhybu pláště a hodil po mně zlatý řetízek s přívěskem hada. Pozorně jsem si prohlédla precizně vytvořený šperk. Vypadal nádherně. Potom mi však došlo, že nevím, jak se používá.

„Jak tě mám ale přivolat pomocí tohohle? ...Loki?"

Zvedla jsem hlavu a zjistila, že tu stojím naprosto sama. Loki i jeho spřežení bylo pryč.

„Dobře," pokrčila jsem rameny, otočila se na patě a vstoupila do domu. Zvenčí nepůsobil nijak zvlášť zajímavě, ale vevnitř byl úžasný. Velkými okny se dalo vyhlížet na jezerní hladinu, která měla podivně uklidňující účinky. Veškerý nábytek byl moderní a na můj vkus téměř přepychový. Přestože jsem si neměla na co stěžovat, zastesklo se mi po domově. Po matčině obětí, po Tonyho hřejivém úsměvu a po Stevově věrné podpoře.