God's Wife/CZ/Avengers FF [2]✔

(20)

Věci šly překvapivě rychle. Z Ásgardu jsme se dostali díky runám, které mě Loki naučil. Naše první zastávka byl New York. Za tu dobu, co jsem byla pryč, se Avengers docela rozrostli, ale jak se zdálo, všichni byli spokojení. Nikdy nezapomenu na výraz ve Stevově tváři, když jsem mu vracela jeho milovaný štít. Do Avengers základny se mimo jiné přijela podívat i Stevova kamarádka Avis, kterou už jsem pěkných pár týdnů neviděla. Steve vypadal, že je z její návštěvy nadšený.

Bucky se obratem vydal na cestu s tím, že mou sestru za každou cenu najde. Odmítal jakýkoli doprovod, ale pravdou je, že se nikdo ani nenabídl. Celá tato věc byla poněkud vrtkavá.

Tím se dostáváme k mé matce. Celý předlouhý večer mi vypověděla to, co přede mnou tajila. Dokonce i o mé sestře. Byla jejím tajemstvím. Během první světové války se má matka zamilovala do jistého nadpraporčíka a s ním měla dceru. Aby ji nevystavila nebezpečí, dala ji do rukou jejímu otci a sama se pak vrátila na Ásgard.

„Zlobíš se?" zeptala se mě pak, když se atmosféra v našem bytě trochu uvolnila.

Nemohla jsem říct, že ano, jelikož já se právě chystala udělat podobnou věc. Chtěla jsem odejít, ačkoli v dobrém, přesto jsem ji prakticky opouštěla. Řekla jsem jí o tom, že se chci přestěhovat k Jeremymu. Byla smutná, to ani nemusela říkat, ale zároveň mi přála štěstí. A já si slíbila, že ji budu navštěvovat. Tak často, jak to jen půjde. A stejně tak svůj milovaný New York a strejdu s jeho Avengers.

☆ ☆ ☆

„Takže to je to, co jsi mi chtěl ukázat," vydechla jsem úžasem.

S Jeremym jsme stáli před rodinným domkem, který se rozkládal kousek od pšeničného pole. Za ním začínal hustý les. Dorazili jsme celkem brzy, silnice nebyly přecpané, a tak to šlo rychle.

„Kde že to vlastně jsme?" zajímala jsem se a opřela se o Jeremyho.

Přivinul mě k sobě a pousmál se poněkud tajemným úsměvem. „Tohle je Virginie, sem jsme jezdili se Stevem jako malí za dědou. Do tohoto domu. A teď je můj. Zdědil jsem ho."

„Páni," žasla jsem. „Ale co Steve? Neměl by mít jeho polovinu?"

„Můj bratr se zřekl všeho, co mu děda odkázal, až na nějaké knihy. Nemám mu to za zlé. Myslím, že celou tu věc vidí jinak, ten dům by mu dědu patrně příliš připomínal."

Pomalu jsme došli na terasu a já se zasněně rozhlédla po okolí. Kus od domu byl klidný rybník se spoustou orobinců na březích. Za ním pokračovalo pole a táhlo se, kam až oko dohlédlo.

„Miluju to tady už od chvíle, co jsme přijeli," prohlásila jsem.

„A to jsi ještě neviděla vnitřek."

Jeremy mě vzal za ruku a vtáhl mě do domu. Vešli jsme drobnou staromódní chodbou, která ústila do jídelny. Z té se dalo dostat až do obývaku, malé a útulné místnosti, jako stvořené pro odpočinek v podobě čtení knih.

„Tak trochu si připadám jako tehdy, kdy jsme přijeli do Memphisu a měli jsme spolu bydlet. V tu dobu jsme se prakticky neznali," zavzpomínala jsem.

„Ale musíš uznat, že to byla sranda," namítl Jeremy.

„No jasně." Objala jsem ho kolem krku a usmála se. Připadala jsem si neskutečně šťastná. Vždyť co mi chybělo? Byla jsem na přenádherném místě s nejlepší osobou, s jakou jsem tam být mohla.

„Miluji tě, Verity," řekl.

„Miluji tě, Jeremy," zazubila jsem se. „A teď musíme všechno vybalit."

☆ ☆ ☆

Ani ne o týden později jsme seděli na terase a hleděli na noční oblohu posetou hvězdami.

„Myslíš, že se Steve a Avis dají dohromady?" nadhodila jsem a usrkla ze svého šálku čaje.

Jeremy se ušklíbl a natáhl ruku na opěrku lavičky. „Nevím. Můj bratr byl v tomhle směru vždycky takový zdrženlivý. Ale stát se může všechno."

„To máš pravdu."

Chvíli panovalo na naší terase ticho, ozývaly se pouze cvrči a jejich neutichající koncerty.

„Zítra poprvé otevírám ve městě svou dílnu," poznamenal Jeremy.

Poplácala jsem ho po ruce. „Přijdu se podívat, jsem na tebe hrozně zvědavá. Určitě se ti tu bude dařit."

„Doufám. A co ty?"

„Já? Co by se mnou bylo? Do školy mi odsud jezdí autobus. Já vím, sice jsem toho hodně zameškala, navíc budu muset školu změnit..."

„To jsem nemyslel," přerušil mě. „Myslel jsem tebe a Avengers. Vím o té dohodě, co máš se Starkem."

Povzdychla jsem si. Takže to přeci jen zjistil. Věděl, že jsem Starkovi slíbila, že pokud se v New Yorku stane něco zvláštního, přijedu na pomoc.

„Jeremy, já... nechtěla jsem ti to říkat, ale když už to víš, tak ti to objasním. Je to můj strýc a já mám schopnosti, které by mohly pomoct zachránit spoustu lidí. Chci být k něčemu."

Jeremy mě chytil za obě ruce a smutně se na mě podíval. „Verity, nechtěl jsem tě tu věznit. Jestli tě to jakkoli omezuje, já to chápu. Jen jsem... měl jsem pocit, že jsme si byli souzeni. Prostě jsem si po všem tom, co se stalo s Peggy, připadal konečně šťastný a tak nějak doceněný. A asi jsem si myslel, že tohle je to, co jsme chtěli oba dva... Ale asi jsem se pletl."

Viděla jsem, jak se snaží udržet své oči suché. Cosi mi vložil do dlaně a stoupl si.

„Až se rozhodneš, dej mi vědět."

A vrátil se zpátky do domu.

Nevěřícně jsem za ním ještě hodnou chvíli koukala. Mrzelo mě, že si myslel, že tu nechci být. Chtěla jsem tu zůstat, a moc, ale zároveň jsem nechtěla jen nečinně sedět, zatímco by někomu hrozilo nebezpečí.

Rozevřela jsem dlaň a spatřila lesklý prstýnek s kamínkem. Do očí se mi nahrnuly slzy.

Bez váhání jsem za Jeremym vyběhla. Našla jsem ho v kuchyni, jak se opírá o linku.

„Jeremy," zavrtěla jsem hlavou, ale usmívala jsem se. Tohle byl prostě on. Horší způsob, jak požádat o ruku, by vymyslel možná tak Hulk.

Nadějně na mě pohlédl.

„Vůbec nechci odjíždět. Chci být jen nápomocná, chápeš to?"

Nepatrnou chvíli váhal, ale nakonec přikývl. „Asi tomu rozumím. Bylo to ode mě bezohledné, ale teď už to chápu."  Odmlčel se a přitom si pečlivě připravoval svá následující slova. Vypadal, že v něm náhle vzplála nová naděje.

„Vezmeš si mě tedy?"

konec druhé knihy