God's Wife/CZ/Avengers FF [2]✔

(16)

Nádech, výdech. Nádech, výdech. To zvládneš, Patsy, to zvládneš...

Hlavou mi neustále běžely tyto nesmyslné myšlenky, protože jejich účinek mi alespoň na chvíli poskytoval špetku odvahy. Už opět jsme porušovali dohodu se Starkem, podruhé jsme prováděli něco, co by se mu jistě nelíbilo.

Přikrčila jsem se za zaparkovaným vozem značky Fiat, jehož nachová barva splývala s večerní tmou. Od úst mi šla hustá pára, ochladilo se, což se mi vůbec nelíbilo. Zvěstovalo to špatné věci.

Vedle mě se vyloupl Peter. Byl ve svém obleku Spidermana, ale masku na obličeji neměl. Hnědé vlasy měl rozcuchané a zasypané drobnými sněhovými krystalkami. V okamžiku, kdy jsem pohlédla do jeho očí, jsem věděla, že něco je špatně.

„Prosím, řekni, že neseš nějakou dobrou zprávu, jako třeba že se ztratil nějaký hodný a rozumný sněhulák," zaprosila jsem. Vím, znělo to směšně, ale já byla zoufalá.

„Není to dobré," zadrmolil. „Není to vůbec dobré, Patsy. Něco sem míří. A mám pocit, že to něco právě dorazilo do města."

„Ale co Kate?"

Přestože jsem si s ní nikdy příliš nesedla, musela jsem uznat, že teď jsem se vážně bála. Nechtělo se mi věřit, že by se sama Kate postavila něčemu tak velkému, přesto jí patrně kvůli tomu nyní hrozilo nebezpečí.

„Měli bychom si dát pozor," podotkl Peter a přes kapotu se ohlédl kamsi směrem k silnici. Kousek od nás v tmavém koutě postávala skupina hudebníků. Sice už nehráli, ale stále vypadali, že jsou zabraní do nějaké jistě zajímavé diskuze.

„Nevíme, do čeho jdeme," zamumlala jsem.

Peter sebou najednou prudce trhnul a schoulil se do klubíčka. „Ó. Můj. Bože. Hlavně se neotáčej, neotáčej se!"

Ani jsem nemusela. Vysoké domy podél bulváru se jako na lusknutí prstů začaly otřásat. Každou druhou vteřinu se ozvala rána, která zněla, jako by na silnici kdosi hodil vrak auta. Neodolala jsem. Prostě jsem musela vidět to, co se mě chystalo zabít.

Otočila jsem se. Otočila jsem se a prodělala cca tři infarkty. Vážně jsem myslela, že mě zabije jen pohled na to, co se řítilo na město. Byla to obrovská sněhová potvora, připomínající medvěda. Zuby to mělo o velikosti pouliční lampy a tlapy v klidu dokázaly rozmačkat sedm aut najednou.

„Nesmí se dostat k domům, jsou tam lidé!" vykřikl Peter, jelikož už na ulici nebylo slyšet slova.

Nadechla jsem se a pokusila se uklidnit. Dobře, jak chce. Nadešla má chvíle. Právě jsem se chystala vydat na smrt.

„Zachraň lidi, já to zdržím," rozhodla jsem naprosto pevně, takže Peter pouze přikývl.

Uhladila jsem si obleček a stoupla si. Vlasy se mi rozevlály podél hlavy. Nyní jsem netvorovi hleděla přímo do očí. Ty jeho byly rudé a nepřirozené, jako by je tvořil karmínový led.

„Hej, vy tam!" houkla jsem na muzikanty, kteří se křčili stále na stejném místě, pouze jejich hovor stihl utichnout. Nyní se na mě plaše otočili, jako by se báli, co jim provedu. „Jestli nechcete, aby bylo po vás, zahrajte nějakou pecku!"

Blonďatá zpěvačka, jediná odvážná, vystoupila do popředí. Zoufale pohlédla na kytaristu. Pokrčil rameny, ale nakonec spustili všichni hezky po neworlenasku.

„Tak jdem' na to!" pousmála jsem se s nově nabytým sebevědomím. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale hudba jako by mi do žil vlila divokost.