B - love

17. kapitola

Adrian - Chat noir
Už odchází? Možná bych jí to mohl říct. Už je na čase. Ale co když mou nabídku odmítne? Co já budu potom?

Bez ní nejsem nic. Na prach obyčejné nic. Je to zvláštní, ale je to pravda. Pravda bývá občas zvláštní, skoro až neuvěřitelná. V tom je její síla. Často překvapí. Už jen záleží na tom, jestli mile nebo zle. To už je na každém z nás.

Popadl jsem telefon a utíkal za ní.
Běžel jsem po schodech, ven z metra. Bylo ještě světlo, naštěstí.
Rozhlížel jsem se do všech stran. K starobyle vyhlížející budově kina, k supermarketu i k pekárně, patřící Dupain-Chengovým.
Nikde nikdo. Tak jindy. Otočil jsem se na patě a kráčel směr domov.

Ničím jsem si nebyl jistý. Miluji Ladybug? Marinette? Možná obě, možná žádnou. Třeba to je všechno lež, která kotví v mé hlavě. Třeba si lásku k Ladybug pouze nalhávám.
Ne. Nesmím takhle přemýšlet, nesmím.

Rychle jsem se otočil. Ladybug? Utíkal jsem na druhou stranu ulice. Ladybug seděla na zemi.
"Jsi v pořádku?" Teď je má šance se jí zeptat.
"Co, já? Jo, já jsem úplně v pořádku." Pronesla trochu nervózně. Podal jsem ji pomocnou ruku.
"Co se ti pane bože stalo?" Zeptal jsem se již trochu hlasitěji.
Měla odřené dlaně až do krve a kalhoty proděravělé. "Nic, jsem v pořádku. Díky za starost, teď už ale půjdu domů." Usmála se a ukázala své bílé zoubky.
"Doprovodím tě." Chytil jsem ji odhodlaně za zápěstí.
"To není nutné, už jsem tady." Chytila se nějakého provazu a vyšplhala na balkon. Odsuď zřejmě před chvílí spadla. Tím se vysvětlují i ty odřené dlaně.

Ale tady bydlí Marinette. Pekárna, balkon, Ladybug, modré vlasy, asi budu muset domů...