B - love

22.

"Prosím, nechte ho tam ještě. On se probudí! Uvidíte!" Hystericky jsem křičela na doktora. "Slečno, už to trvá půl roku. Nemocnice nemá takovou kapacitu, abychom si mohli dovolit držet takovou dobu na přístrojích jednoho pacienta."
Srdce mi hlasitě tlouklo. Měla jsem sucho v krku a točila se mi hlava.
Vždyť já za to můžu. Já jsem způsobila jeho smrt. Já bych měla ležet na jeho místě. Kdybych mohla, okamžitě bych si to s ním vyměnila.
Co teprv ty tisíce fanynek, které truchlí a nenávidí mě.
Jeho tátovi je ale úplně u prdele. Doktory dokonce podporuje. Chce ho už mít z krku.
Já ne. Já pořád věřím, že Adrian tam někde je a slyší nás. Protože nemůže nás jen tak jeho duše opustit.
"Dýchá? Dýchá! Nemůžete ho odpojit! Zabijete ho! Vy jste doktoři kurva už! Ne smrtky!" Dva doktoři mě vzali v podpaží a nesli mě ven z pokoje. "Paní Chengová, nemůžete tady dál být. Omlouvám se, ale prozatím musíte zůstat tady na chodbě." Řekl mi jeden z doktorů, oba posadili mě na židli a zamkli dveře do Adrienova pokoje.
Vstala jsem a pozorovala je zaskleným okýnkem ve dveřích.
Chvíli se radili, a pak přistoupili k chlapci na lůžku.
Zakývali na sebe hlavami a začali si zapisovat něco do těch jejich papírů, které nosí pořád s sebou.
"Marinette?" Dva lidé mě obejmuli. Lekla jsem se a trhla sebou. "Či tady děláte?"
"Jdeme se podívat na Adriena." Brýlatá dívka se smutně usmála. "Rozloučit se s ním." Dodal Nino.
"Marinette? Pojďte dovnitř." Mladá sestřička mě pozvala dál. "Vy taky." Ukázala na Alyu a Nina.
Všichni doktoři odešli a nechali nás tam o samotě. Chvíli jsme na Adriena mluvili.
Nino se rozbrečel a i s Alyou odešel za dveře na chodbu.
Přisunula jsem si k němu židli. Takhle to nemůže skončit. Chytila jsem ho za ruku a začala si s ním povídat.
Nevydržela jsem to. Už jsem se na něj nemohla dívat. Vždyť to nebyl ani on. Bylo to tělo bez duše. Prázdná skořápka.
Dala jsem mu jemnou pusu na tvář a hned na to jsem odešla. U dveří jsem se zastavila a naposledy jsem mu zamávala.

Zakašlal.