Království Kruhu

V pasti

Kaira letěla vzduchem. Ne, letěla ne, padala. Let je něco úplně jiného, uvědomila si náhle. Chvilku na to dopadla a v nohou ji bolestivě zaškubalo. Přepadla vpřed, na ruce a kolena. Vzpřímila se a sedla si. Pokusila se rozhlédnout kolem, ale byla tma jako v ranci. Nehýbala se, aby do někoho nevrazila. Pořád doufala, že se její oči přizpůsobí tmě a ona uvidí, kde jsou. 

Šokované ticho přerušilo tlumené: ,,Jste všichni v pořádku?" Podle hlasu to byl Adam.  Ze všech stran se začalo  ozývat šeptané ,,Ano", ,,Ano"... Kaira počítala, kolikrát se ozve. ....devět, deset, jedenáct, jedenáct lidí včetně ní. Ale jak se odtud proboha dostanou? 

,,Našel jsem louči," zašeptal Tristan ,,nemáte někdo sirky? Bylo slyšet šátrání, jak po nich pátrali v kapsách. ,,Jo, já mám." tentokrát Kaira nepoznala, kdo to řekl. Ale Tristan zřejmě ano, protože hned odpověděl: ,,Super, natáhni ruku před sebe, já si je vezmu." Stačilo pár škrtnutí a  mihotavý plamen ozářil místnost. Ozářil také vyděšené obličeje jedenácti dětí. A kosti pod nimi na podlaze. 

Kaira se mimoděk zachvěla. Kde to proboha jsou? Musí se odtud dostat, a to rychle. Dveře tu nebyly, ale naděje umírá poslední. ,,Ta zeď..... Ta zeď!" pokoušela se formulovat své myšlenky nahlas, nejdřív nejistě, ale pak její hlas sílil. ,,No jistě, ta zeď! Ten chlap přece mačkal zeď předtím, než jsme se propadli, ne?" V odpověď se jí dostalo jen mumlavého přitakávání. ,,Zkuste prohledat zeď, třeba tu taky bude nějaký knoflík nebo páčka!" 

Nikdo neměl lepší nápad a tak se do toho dali. Kaira neměla to srdce, říct Tristanovi, že má zhasnout louči, aby šetřil kyslíkem. Teď ne, pomyslela si, až za chvíli... Nechá je chvíli hledat při světle a pak to zhasnou.... Snažila se moc nevnímat praskání kostí pod nohama, když se také vydala ke zdi.

...........

Maya se loudala vzadu a tak stihla uskočit, když se pod jejími spolužáky propadla podlaha. Když se to stalo, málem vyjekla. Ale pak zapracovali instinkty a její tělo samo zajelo za sloup. V tu chvíli jí začal pracovat i mozek. Rychle jí došlo, že má jen jednu možnost: zůstat schovaná.

Pak zaslechla hlas pana Rozeckého, jak mluví ke svému synovi a manželce. ,,Jdeme prohledat hrad. Může tu být něco užitečného. My jdeme tudy a ty běž druhou stranou." Maye došlo, jak je ten chlap nepříjemný a ještě víc se ve svém úkrytu skrčila. Chodbou se rozlehlý troje kroky. Nevěděla, co se stalo s učiteli a asi to ani vědět nechtěla. Uviděla, jak kolem ní přechází ten kluk. David, vzpomněla si. V tu chvíli už věděla, co musí udělat. Rozhlédl se na obě strany; dospělí už zašli za roh, ale chlapce ještě viděla, a vydala se za ním.

............

Tohle byla jednoznačně nejhorší chvíle v jeho životě. Jo, poslední dobou to říkal hodně často, měl by s tím přestat. Vždycky se pak stane něco ještě horšího. Ale co se stane příště? Vypustí na ně všechny nestvůrné lidožravé obry? Sám pro sebe se sarkastický usmál. Právě šel chodbou, ve které zmizel jeho kruh. Ne, počkat, všichni nezmizelo, někdo šel za ním. Zapojil všechny smysly a zjistil, že se za ním plíží jedna z dívek. Nechal ji.

Došel k výklenku opatřenému závěsy, tak je odhrnul a vešel dovnitř. Byl tam celkem obstojně zařízený sedací kout s polštáři a dekami, tak se posadil. Dívka vstoupila chvilku po něm a pozorovala ho, ale na nic se neptala. Ani se ho nepokoušela zabít, to bylo pozitivní. Opřel si hlavu o kolena a čekal. Po chvilce ji uslyšel, jak říká: ,,Ty jsi David" Nebyla to otázka, spíš konstatování, ale on musel dát zápornou odpověď. Dívka ho zřejmě neslyšela, protože se zeptala znovu. ,,Ne" tentokrát odpověděl hlasitěji. Dívku to na moment zarazilo, ale další otázka na sebe nenechala dlouho čekat: ,,Tak kdo jsi?" Zeptala se opatrně. Odpověděl jí po pravdě. ,,Jmenuji se Michael. Ale kdo jsem, to opravdu nevím."